Ze školních let si pamatuju jednu zajímavou hru, kterou jsme si vyzkoušeli v rámci předmětu literárně-dramatická výchova. Princip hry byl velmi jednoduchý. Skupina hráčů měla vymezený prostor, třeba třídu, ve které se lavice a židle srovnaly okolo stěn.

Všichni hráči byli obyvateli království, které je postiženo kletbou slepoty. Pohybovali se ve vymezeném prostoru se zavřenýma očima. Před začátkem hry řekl vedoucí, že existuje možnost, jak prokletí slepoty zlomit. Někam to prostoru hodil malý kamínek. Kdo ho našel a dotkl se jím svého čela, mohl oči otevřít, byl zachráněn. A mohl udělat ještě jednu věc-jít, a dotýkat se kamínkem i všech ostatních, aby i oni viděli.

První spolužák, který kamínek našel, si ho přiložil k čelu, otevřel oči…a pak kamínek se smíchem hodil zpátky mezi tápající, aby se bavil tím, jak hledají. Další kamarád potom, co se “osvobodil”, šel, a dotkl se kamínkem všech ostatních. Na otázku vedoucího proč to udělal, odpověděl prostě:”Chtěl jsem, aby viděli.”

Když se obrátíme a Bůh nám otevře oči, takže vidíme skutečnou povahu věcí okolo nás, rozhodně není Jeho vůle, abychom se postavili stranou a bavili se pohledem na ostatní “tápající”.

Boží slovo nám říká: Lukáš 10,2 “Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.

Žeň dnešního světa není jen velká, ale přímo obrovská. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Zlomení lidé žijící prázdné životy, bolest, bezvýchodnost, beznaděj. Temnota, ve které je těžké vidět. My, Boží děti, jsme byli ze tmy vyvedeni na světlo. Ale ne proto, abychom odpočívali. Pán z nás chce mít dělníky na své žni. Chce skrze nás jednat a pracovat, dotýkat se lidí, “aby viděli”. Věřím, že mnozí, kteří četli výše zmíněný oddíl Písma, prosí Pána, aby vyslal dělníky. Ale jak zareagujeme, když Pán řekne jako odpověď na naši prosbu: “A nechtěl bys jít jako dělník na mou žeň i ty sám?”