O čem je váš strach?

Neexistuje snad člověk, který by z ničeho neměl strach. Někdo se bojí zubaře (hlavně když ta šestka vlevo nahoře zase začíná pobolívat), někdo odběru krve, další zase písemky ve škole (proč já jsem se nepřihlásil na to doučování…).

Často se prostě situacím, při kterých pociťujeme strach, vyhnout nemůžeme, protože jsou jednoduše součástí života ve světě, ve kterém zdaleka není všechno dokonalé.

Rodiče mají strach o své děti, časem se role obrátí a děti se mohou bát o své rodiče, když jim přibývající léta ztěžují život. Často se prostě situacím, při kterých pociťujeme strach, vyhnout nemůžeme, protože jsou jednoduše součástí života ve světě, ve kterém zdaleka není všechno dokonalé.

Já sama se bojím pavouků. A někdy taky tmy a těch prapodivných zvuků, které se najednou objeví, když večer všechno utichne a dům usíná.

Takže po mně určitě nechtějte, abych šla večer sama do sklepa.

Jako dítě a později jako dospívající slečna jsem totiž měla jednu zálibu. Kdekoli se v televizním programu nebo na plakátu kina objevilo slovo „horor“, zbystřila jsem pozornost. Měla jsem pocit, že pokud takový film neuvidím, bude to pro mě obrovská ztráta. (tělo si žádá své vzrušení) Moje knihovna se plnila knihami od tzv. záhadologických až po hororovou klasiku, jako např. román Drákula. Když šla večer rodina spát, seděla jsem v kuchyni začtená do stránek něčeho strašidelného a cítila jsem, jak mi lehounce ťapká po zádech mráz. Nebo jsem dlouho do noci koukala na neméně strašidelné filmy a pak jsem při každém sebemenším šramotu nadskakovala leknutím.

Zvykla jsem si prostě na to, že ve svém životě dobrovolně otevírám dveře strachu. Se spolužáky a dětmi ze sousedství jsme se předháněli, kdo přijde s děsivější historkou a kdo bude vypadat jako větší tvrďák.

Jak čas ubíhal a strašidelné zážitky se ve mně hromadily, objevila jsem jednu hodně nepříjemnou vlastnost těchto filmů a knížek. Jejich obsah se mi vryl do mozku daleko důkladněji (a taky mnohem snáze) než třeba dějepis, nepravidelná slovesa, nebo seznam toho, co jsem měla koupit. A aby toho nebylo málo, v těch nejnevhodnějších momentech se to všechno začalo vracet. Jako když si nějakou scénu přehráváte pořád dokola. Když jsem třeba šla v zimě večer domů ze školy a pouliční osvětlení zrovna nesvítilo, měla jsem pocit, že za každým stromem číhají nestvůry z nějakého hororu, a než jsem došla domů, srdce mi tlouklo jako zvon a nikdo by mě nepřemluvil, abych tu cestu šla znova. Večer jsem se naučila skákat do postele s rozběhem z dálky, protože přece nemůžu riskovat, že mě „něco“ z pod postele chňapne za nohu. Dokonce jsem nějakou dobu v nočním stolku schovávala baterku, kdyby náhodou vypnuli proud a lampička nesvítila. Stala jsem se dokonalým otrokem vlastního strachu, který jsem v sobě systematicky roky pěstovala a nechávala růst.

Když jsem poznala Boha, dozvěděla jsem se, že od Něho tento strach není. Že On si nepřeje, aby nás takový strach svazoval a bral nám sílu. Ten strach nám přináší lidé, kteří slouží démonům tím, že tvoří jejich obrazy tak, aby šelma měla obraz i aby mohla mluvit. Ale že my sami se musíme vyhnout situacím, kdy se takovému strašení dobrovolně otevíráme. Stálo mě hodně sil s tímto strachem zápasit a postupně ho ze svého života vykázat. A pokud mám být upřímná – dodnes někdy pociťuju ozvěny (nebo spíš ošklivé stíny) těch časů, kdy jsem se „ráda bála“.

Stačí se rozhlédnout kolem sebe a uvidíme dost a dost věcí, které jsou samy o sobě velmi smutné a děsivé. Přesto kult strašení filmy, knihami, nebo třeba PC hrami utěšeně roste. Čím více krve, brutality, hrůzy, tím je film, kniha nebo hra žádanější a populárnější. Lidé se nechávají krmit věcmi, které kolem sebe šíří jed strachu. Věřte nebo ne, ale funguje to pořád stejně. To, o co nestojíme, se nám vypálí do mysli velmi důkladně. A vrátí se to v tu nejméně vhodnou chvíli jako bumerang.

Opravdu jste si jistí, že tuhle cenu chcete zaplatit?

468 ad