Vlastní papežství klíče apoštola Petra? Pro většinu katolíků je autorita papeže odvozena od Petra jako základního kamene jejich víry.

Pro jiné je zachráncem, na kterého se mohou spolehnout, když všechno ostatní selže. Pro mne to byl předpoklad, který jsem nezkoumal až do samého konce mého kněžství. Papežovu pozici jsem začal vážně zkoumat, když roku 1985 přijel Jan Pavel II. navštívit Trinidad. Vzpomínám si na hlučný a okázalý obřad, který se odehrával na stadionu v Port-of-Spain. V mé mysli zůstává dodnes živá vzpomínka na úctu, kterou zástupy papeži vzdávaly, jakmile vstoupil na stadion. Lidé povstali a jednohlasně pokračovali v křiku: „Jane Pavle, my tě milujeme“. Pokřiky doprovázel rytmus bongo bubínků. Papež se poté uklonil a přijal jejich obdiv.

Ve svém nitru jsem stále uvažoval o předpokladech, zda opravdu drží klíče apoštola Petra. Ten večer, kdy ke konci setkání chtěl každý kněz společnou fotografii s papežem, pro mne byl tak bolestivý, že jsem tiše odešel. Když jsem jel za tropického deště domů, tak se na mé předpoklady snášela temná mračna. Jak může tento člověk tvrdit, že má Petrovu autoritu a moc, když se v mnoha ohledech od Petrových způsobů a zvěsti naprosto liší. Myslel jsem při tom na jednání Kornélia: „A když Petr vcházel, stalo se, že mu Kornélius vyšel naproti a padl k jeho nohám a klaněl se mu. Petr ho však zvedl se slovy: ‚Vstaň, já sám jsem také člověk!‘“ Od tohoto večera jsem věděl, že musím opravdově zkoumat známý text v Matoušově evangeliu, který je vytesán v kameni ve svatopetrské bazilice v Římě: „Tu est Petrus“. Chtěl bych se zde sdílet s myšlenkami, které mě provázely tehdy a také nyní, když jsem pokračoval ve studiu drahocenného Božího Slova.

Petrovo papežské prvenství je historickou památkou z falešných dekretů Konstantina a Isidora, o kterých jsem pojednával ve čtvrté kapitole. Nicméně papežství je baštou a základem Římské církve. Je také chloubou a radostí oddaných katolíků, protože jim, jak jsou ujišťováni, dalo přímé pojítko k Ježíši Kristu. A v těchto posledních dnech to vypadá, že svět znovu roznítil svou lásku k papežství. Proti hlasům Písma, historie a rozumu, papežství prohlašuje, že církev je založena na apoštolu Petrovi samotném, když tvrdí, že byl prvním biskupem Říma, a tak odkázal veškerou svou autoritu následujícím papežům a biskupům. Toto je klíčové místo římského katolicismu. Oficiálně církev Říma tvrdí: „Pán udělal skálu své církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče; ustanovil pastýřem celého stádce. ‚Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou.‘ Tento pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů církve; pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím.“

Toto tvrzení – a vlastně i celá římskokatolická struktura – je založeno na třech předpokladech:

  • 1.) Že text u Matouše 16:16-20 znamená, že Petr byl základem církve a že církev je postavena na něm.
  • 2.) Že Petr šel do Říma a byl prvním biskupem v Římě.
  • 3.) Že Petrovi následníci jsou biskupy Říma pod prvenstvím papeže.

Stojí zde za zmínku, že seznam papežů sestavený Římem je smyšlenkou.

Ve svém pokorném začátku byla církev v Římě řízena množstvím starších spíše než jedním biskupem. Potom během pozdější historie se vyskytly mnohé intriky těch, kteří prohlašovali, že jsou následovníky Petra. Celkový přehled spolu se všemi závěry budou zahrnuty v této kapitole. Nicméně naším záměrem není zde zeširoka vyprávět o historii papežství, ale spíše analyzovat předpoklady teorie, kterou Římská církev pokládá za samozřejmost.

Předpoklad č. 1: Pán učinil Šimona samotného – kterého nazval Petrem – „skálou“ jeho církve; tj. založení Jeho církve

Matouš 16:16 – 20 Šimon Petr mu odpověděl: “Ty jsi Kristus, ten Syn živého Boha!” Ježíš mu tedy řekl: “Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti říkám, že ty jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude už svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude už rozvázáno v nebi.” Tehdy své učedníky přísně napomenul, aby nikomu neříkali, že on, Ježíš, je Kristus.

Ať už byl Kristus pochopen svými současníky jakkoliv, tento text Písem jednoduše ukazuje, že jeho následovníci měli jednoznačnou znalost Jeho samotného, kterou Petr v jejich prospěch bez váhání vyjádřil. Pán přisuzuje tuto neuvědomělou znalost – že On byl „Kristus“ (Pomazaný -> Mesiáš -> Kristus) a „Syn živého Boha“ (stejně věčný jako Otec, a proto rovněž Bůh) – zjevení od Jeho Otce v nebesích. Pán prohlásil, že toto je zjevení, které se stane skálou, neboli základním kamenem, na kterém bude stavět svou Církev. Nelze proti tomu polemizovat, protože je to i závěrečná část Pánova napomenutí učedníkům: „Tehdy své učedníky přísně napomenul, aby nikomu neříkali, že on, Ježíš, je Kristus.“

Zastávání názoru, že Petr sám je skálou, je vědomým překrucováním prostého smyslu vlastních slov Pána Ježíše. Dedukce, že církev byla postavena na pouhém člověku – nikoli na Božím zjevení Ježíše jako Krista, Syna Boha živého – je urážkou Kristova učení a porušováním Božího Slova

Duch Svatý potvrzuje pravý význam verše tím, že tento text byl napsán v řečtině. Slovo pro Petra je v řečtině „petros“. Je mužského rodu a znamená kousek skály, trochu větší, než oblázek. V protikladu s tím slovo pro skálu v řečtině je „petra“. Je v ženském rodě, popisuje masivní skálu, která je svou velikostí obrovská a nepřemístitelná. Církev tak byla založena na masivní skále, nikoliv na pouhém úlomku horniny. Touto masivní skalou je zjevení dané Bohem – Otcem v nebesích. Ve shodě s tímto zjevením je i pověření Petra ve verši 19: „dám ti“, což znamená, že Petru osobně byly dány „klíče království nebeského“. Toto Pánovo prorocké ustanovení bylo doslova naplněno, když byl Petr učiněn prvním nástrojem, který otevřel totéž zjevení i Židům: „Ať tedy ví s jistotou všechen dům Izraele, že Bůh ho učinil Pánem a Kristem – toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali,“ (Skutky apoštolů 2:36) a také pohanům (Skutky 10:34-44). Moc klíčů se týkala téhož zjevení osoby Krista. Působila tedy na počátku hlásání tohoto zjevení předně Židům a poté i pohanům. Byl to apoštol Petr, kdo vykonal toto počáteční hlásání. Následnictví tohoto prorockého pověření není možné, jelikož bylo jen jediné otevření království Božího pro Židy i pro pohany. Druhá část verše 19 byla pověřením o zodpovědnosti svázání a rozvázání. Týká se to vedení v církvi, a jak vidíme u Matouše 18:18, totéž pověření bylo dáno i ostatním apoštolům. Celé téma v pasáži u Matouše 16:16-20 je zaměřeno na božství Ježíše Krista jako „Syna Boha živého“ a Jeho role jako Mesiáše neboli Krista – tento fakt je skálou, na které je církev postavena.

Katoličtí apologetové tvrdí, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v aramejštině. Tvrdí, že originální text Matouše 16:18 užívá slova „Ke’pha“ pro obojí – jak pro jméno Šimona, tak slovo znamenající „skálu“ na které Kristus slíbil vybudovat svou církev. Klamný závěr tohoto tvrzení je vyvrácen faktem, že Nový Zákon byl inspirován v řeckém textu a proto neexistuje žádný aramejský originální text, ze kterého by toto pojetí údajně mohlo přijít. Jsou však aramejské a syrské překlady originálního řeckého textu, které ale nemohou být považovány za originál. Aramejské texty nejsou původně inspirovány, jako text v řečtině.

Dokonce i bez vytvoření originálního textu v aramejštině, Římská církev si vzala jako výhodu fakt, že slova „Petr“ a “skála” jsou si podobné. Výsledkem bylo, že Řím obratně nahradil jedno za druhé, a tak zařídil, že tato pasáž má toto znění: „Ty jsi Petr a na tobě, Petře, vybuduji svou církev.“ Nicméně, Pán řekl: „na této skále,“ nikoliv „na tobě“. „Tato skála“ znázorňuje pravdu, která byla vyjádřena slovy: „Kristus, Syn Boha živého“. Tato pravda zaujímá pro církev tak základní a podstatné místo, že může být skutečně nazývána „skálou“.

Nesmyslné tvrzení, že existuje Velekněz, který zastupuje Krista

Ježíš má jako Mesiáš (Kristus) plnou, nejvyšší a všeobecnou moc. Toto privilegium náleží jen Jemu samotnému a nárok kohokoli jiného na držení této moci je ohavný a opovrženíhodný. Ale ani zde se církev Říma nečervená, když tvrdí, že její papež má moc jako Kristus. Oficiálně tedy vyučuje:„Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících‘. ‚Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.‘“

Jedině Pán Ježíš svým bytím – jako Syn Boží – může tvrdit, že každé lidské stvoření je zcela poddáno jen Jemu. Římská církev připisuje svému Veleknězi pozici, která přirozeně patří samotnému Kristu. „Plná, nejvyšší a všeobecná pravomoc“ náleží výhradně „Synu Boha živého“. Otce potěšilo, že v samotném Ježíši Kristu jako Spasiteli, má přebývat všechna plnost: „plností Toho, který naplňuje všechno ve všech“ . On sám hojně rozdává všem, kdo jsou Jeho vlastním lidem „milost za milost“ . Touha římské církve po moci není nasycena pokusy o uchvácení svrchované a úplné nadvlády nad celou církví, spíše nadále tvrdí, že jí byla udělena naprostá plnost milosti a pravdy: „plnost milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ . Tak Římskokatolická církev učinila sama sebe náhražkou Krista. Proto vyhlašuje: „Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá církev nemohla odpustit.“ V pobuřujících a domýšlivých prohlášeních, jako jsou ta výše uvedená, papež zachází stále dále: „Pouze sám Římský velekněz má právo soudit… ty, kteří zastávají nejvyšší státní úřad.“ Římský biskup je představován jako svrchovaný, výhradní soudce nad tím, co je dobré a co zlé, který se nikomu nezodpovídá. Toto tvrzení mluví proti Duchu Svatému!

a to v prohlášení: „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat,“ (Katechismus §882) Římská církev hovoří proti Duchu Svatému. Pán Ježíš Kristus svěřil všeobecnou péči o duše do ochrany Božské osoby Ducha Svatého. Co se týče třetí osoby Trojice, která Ho měla zastupovat, Pán prohlásil: „Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ Duch Svatý usvědčuje z hříchu, když dává hříšníkovi uvědomit si jeho ztracený stav a potřebu Kristovy spravedlnosti. On jen ten, kdo duši mrtvou v hříchu přivádí k životu. Tento zázrak milosti je zmíněn v Písmu: „nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých.“ Vznešenost, velikost a nepopsatelná moc úřadu náměstka (vikáře) Krista jsou takové, že věřící musí jen stát v úžasu nad Jeho Božskou osobou. A tak, když by si měl kdokoli z lidí činit nárok na úřad náměstka Krista, jde o něco naprosto absurdního a rouhavého. Jelikož mezi Kristovým spasením a úřadem Ducha Svatého je přímé spojení, záměna práce Ducha Svatého jako Kristova náměstka za lidský úřad a dílo je duši odsuzující chybou. Třebaže byl Ježíš Kristus Učitelem, Přímluvcem a Rádcem pro věřící, přislíbil, že pošle Ducha Svatého jako svého zástupce, takže s nimi zůstane navěky. Jak Písma úžasně vyučují, Duch Svatý má v životech věřících plný, okamžitý a všestranný vliv: „Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ Práce Ducha přetváří jedince; věřící jsou proměňováni od jednoho stupně slavné milosti k dalšímu až do toho dne, kdy budou dokonalí toutéž milostí navěky s Ním ve slávě. Jak moc by si tedy měli křesťané cenit plné a dokonalé práce Ducha Svatého!

Tváří v tvář těmto úžasným pravdám ohledně role a úřadu Ježíšova Svatého Ducha, je strašlivé zjistit, že Vatikán prohlašuje: „Papež ‚má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oboru duchovní správy‘.“ Přesvědčují muže a ženy, že Kristus jako svého náměstka zanechal smrtelného člověka, čímž usilují o popření samotného Kristova záměru.

Historický přechod z funkce náměstka císaře na náměstka Krista

Bizarní tvrzení, že papež je náměstkem Krista, přišlo v historii papežství poměrně pozdě. Na začátku římský biskup tvrdil, že je náměstkem císaře a jeho nástupců jako legitimní dědic po císaři. Město, které bylo sídlem moci a římského impéria, se stalo městem, kde biskupové uplatňovali svou autoritu. Postupně je i další biskupové a mnozí panovníci přijímali jako náměstky a nástupce císaře se stejným nejvyšším titulem „Pontifex Maximus“. Další biskupové tvrdili, že jsou „náměstky prince apoštolů“ – náměstky apoštola Petra . Tak již na začátku pátého století biskup Innoncent I (401-417 n.l.) trval na tvrzení, že Kristus delegoval nejvyšší mocí apoštola Petra a učinil jej prvním biskupem Říma. Následkem toho se biskup Říma jmenoval nástupcem apoštola Petra, připisoval si Petrovu moc a uplatňoval ji i se všemi ostatními privilegii. Bonifác III, který se stal biskupem Říma v roce 607, sám sebe ustanovil za „všeobecného biskupa“, přičemž prohlašoval, že je náměstkem a vůdcem všech ostatních biskupů. Nicméně neuběhla tak dlouhá doba a v osmém století byl na zfalšovaných dokumentech – „Donacích Konstantinových“ nalezen konkrétní název „Náměstek Syna Božího“ .

Od osmého století užívají římští biskupové titul „Náměstek Krista“, i když bylo v šestnáctém století prokázáno, že proslulý dokument je falzum. Tento titul je svrchovaným papežským požadavkem po duchovní a světské nadřazenosti. Příchuť božské moci, kterou tento titul zněl, se ukázala jako návyková. „Náměstek Krista“ není schopen uznávat jinou autoritu, než tu svou vlastní. Shledává sám sebe jako Vůdce všech a odvážně prohlašuje, že „První Stolec není nikým souzen.“

Konečným výsledkem římské interpretace toho, co Kristus řekl Petrovi, je ustanovení papeže, který má neomylnou vyučující autoritu a moc nad veškerým stvořením jak v duchovní, tak i ve světské rovině. Apoštol Pavel takovýto absurdní úřad předpověděl, když prorokoval, že přijde „syn zatracení, který se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. V žádném případě se nenechte nikým oklamat. Než ten den přijde, musí totiž nastat odvrácení od Boha. Dokonce se posadí v Božím chrámu jako Bůh a bude se vydávat za Boha“ na místě „Krista, Syna Boha živého.“ Ve skutečnosti se zde postavil papež, muž zatracení. Papežství v jádru svého úřadu a podstaty, prohlašuje sama sebe za náhradu pravého Krista a Jeho díla. Tento úřad musí být proto identifikován a odhalen, jak tomu činí Písma: „A ta žena, kterou jsi viděl, je to velké město, které vládne králům země.“

Předpoklad č. 2: Petr šel do Říma a byl tam prvním biskupem Říma

Písma zcela mlčí o tom, že by šel apoštol Petr do Říma. Jeho návštěvy do Samaří, Lyddy, Joppy, Caesareje a Antiochie byly pečlivě zaznamenány. Nikde však není ani zmínky o tom, že by kdykoliv podnikl cestu do Říma, což je základem pro římskokatolickou pozici. Jistě by Duch Svatý neopominul tak důležitou a zásadní událost. V dopise Římanům, apoštol Pavel pozdravuje mnohé z církve v Římě, ale nejsou tam žádné pozdravy Petrovi. Když byl tentýž apoštol Pavel za vlády císaře Nera v Římě, nikdy Petra ani v jediném svém dopise z Říma ostatním církvím nebo Timoteovi nezmínil, přestože zmínil mnoho dalších, kdo s ním byli ve městě. Zjevně tedy tento předpoklad, že Petr byl prvním římským biskupem, je prostě a jednoduše jen dohadem a smyšlenkou. Toto nemůže být tím základem pevným jako skála, na kterém má víra stát.

Předpoklad č. 3: Petrovi nástupci jsou římští biskupové pod primátem papeže

Tento předpoklad je oficiálně shrnut v následujících slovech: „Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé církve…“

V Písmech není žádné zmínky o nástupcích Petra nebo apoštolů. Kritéria pro apoštolství jsou dána ve Skutcích Apoštolských 1:21-22. Pozice apoštolů byla unikátní pro ně a pro Pavla – všichni byli přímo vybráni Ježíšem Kristem, nebyl zde ani náznak nástupnictví. V Novém Zákoně apoštolové nejmenují další apoštoly, nýbrž starší a diakony. Mylný předpoklad nástupnictví je základem papežství. Je to obrovský systém založený na konceptu apoštolského nástupnictví. Ale apoštolská posloupnost bez apoštolské nauky je podvodem. Pán Bůh nikdy nesvěřil svou Pravdu osobnímu nástupnictví jakýchkoli lidí. Takovýto základ je ve své podstatě chybný. Viditelná apoštolská posloupnost napříč historií je nesmysl. Jestliže jeden jediný článek selže, celý řetězec je porušen. Přesto katolicismus svázal svůj osud s myšlenkou apoštolské posloupnosti.

Skutečné kořeny papežství jsou v Římském imperiálním císařství, nikoliv v Pánu Ježíši Kristu. Pán přikázal: „Králové národů nad nimi panují a ti, kdo nad nimi užívají moci, jsou nazýváni dobrodinci. Ale vy to tak nedělejte. Naopak, kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je vůdce, jako ten, který slouží.“ Kristus absolutně zavrhl všechny nadvlády ve svém království. Stejné odsouzení světských cest zopakoval i apoštol Petr: „Ne jako byste panovali nad tím, co vám bylo svěřeno, ale buďte stádu příkladem.“ Římskokatolická církev tedy není nástupcem apoštola Petra, jako spíše římského císařského impéria, jak už to její hierarchická a totalitní kontrola tak neotřesitelně demonstruje.

Význam Matouše 16 podle vedoucích rané církve

Teologové a vedoucí rané církve podávali v rukopisech jednotný postoj ohledně pravého významu textu u Matouše 16. Byly dochovány rukopisy všech 48 církevních vůdců společně s „apoštolskou konstitucí“ z období 3. – 8. století. William Webster sestavil tyto rukopisy do odborného článku s názvem „Patristická exegeze skály u Matouše 16:18“ . Z tohoto článku budeme citovat svědectví kyperského biskupa Theodoreta (393-457). „Ať se nikdo mylně nedomnívá, že Kristus je kdokoliv jiný než Syn Boží. Nepředstavujme si sebe za moudřejších, než je dar Ducha. Slyšme slova velkého Petra: ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha Živého.‘ Poslyšme, jak Pán Ježíš Kristus potvrzuje toto vyznání, proto ‚na této skále,‘ říká: ‚vybuduji svou církev a ani brány pekel ji nepřemohou‘. Načež také moudrý Pavel, nejlepší budovatel církví nepoložil jiný základ, než je tento. Říká: ‚Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví…Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.‘ Jak tedy si mohou myslet, že je jiného základu, když jim je nařízeno, aby nepokládali základ, ale stavěli na tom, který je již položen?

Tento teolog rozeznává Krista jako základní kámen naší víry a jásá nad tímto jeho titulem. Jiného základu žádný muž nemůže položit, než ten, kterým je Ježíš Kristus. (1 Korintským 3,11) Je důležité dále stavět, nikoliv pokládat základy. Proto to je nemožné pro toho, kdo chce moudře stavět, aby pokládal jiné základy. Tento základ položil požehnaný Petr, nebo spíše sám Pán. Protože řekl: ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,‘… Pán prohlásil: ‚na této skále vybuduji svou církev.‘ Tedy nezvěte se podle lidských jmen, neboť Kristus je tím základem… Beze vší pochybnosti ‚skálou‘ nazývá oddanou víru a pravé vyznání. Protože když se Pán zeptal svých učedníků, kým si lidé myslí, že On je, apoštol Petr směle prohlásil: ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.‘ Na to Pán odpověděl: ‚Amen, amen, pravím Tobě, Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

‚Její základy jsou na svatých horách‘ Tyto ‚základy‘ zbožnosti a božská nařízení, zatímco ‚svatými horami‘, na které jsou tyto základy položeny, jsou apoštolové našeho Spasitele. Požehnaný apoštol Pavel ohledně těchto základů prohlašuje: ‚Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, zatímco úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus.‘ A znovu říká: ‚Petr, Jakub a Jan, jsou považováni za pilíře.‘ A poté, co Petr učinil toto pravdivé a božské vyznání, Kristus mu řekl: ‚Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.‘ a na jiném místě Kristus říká: ‚Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.‘ Na této svaté hoře Pán Ježíš Kristus položil základy zbožnosti…

Prozkoumejme, kdo je nazýván kamenem, v němž to, co se jevilo malé, se později stalo velikým a naplnilo zemi. Naslouchejme tedy samotnému Bohu mluvícímu skrze proroka Izajáše: ‚Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.‘ (Izajáš 28:16) Poslyšme i slova Davidova, kdy prorokoval volaje: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích.‘ (Matouš 21:42) A požehnaný apoštol Petr vyučující mezi Židy jim přednáší proroctví o Pánu: ‚Ježíš je ten, kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným.‘ (Skutky 4:11) Apoštol Pavel řekl: ‚Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.‘ (Efezským 2:20) A jinde ještě řekl, že ‚nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.‘ A znovu: ‚a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.‘ Pročež jsme Starým i Novým Zákonem vyučováni, že náš Pán Ježíš Kristus je nazýván ‚kámen‘.

Proto jestliže někdo řekne, že se tyto věci staly před křtem, poučme jej, že úžasné základy církve byly otřeseny a Boží milostí upevněny. Navzdory tomu, že Petr třikrát zapřel, zůstal prvním – vyléčený vlastními slzami. A Pán mu přikázal užít i vůči svým bratřím stejné nápravy: ‚..a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím‘ (Lukáš 22:32).“

Slovo závěrem

Jak jsme viděli na začátku této kapitoly, římská církev byla, spíše než jediným biskupem, vedena množstvím starších. V její pozdější historii bylo mnoho podvodů, mnohá prohlášení přisuzující si nástupnictví Petra. Tito biskupové ve skutečnosti jen ukázali, že jsou potomky Adama a jeho hříchu. Až do konce čtvrtého století neupoutával koncept biskupa Říma jako nástupce Petra vážnější pozornost. Poprvé byl navržen římským biskupem Damasem (366-384) a potom Innocentem I (401-417). Plněji byl však formulován v pátém století v učení biskupa Lea I (440-461). Předtím než to bylo ustanoveno za dogma Římské církve, uběhlo mnoho staletí plných intrik a pozoruhodných padělků. Irští křesťané až do roku 1172, kdy byli dobyti Normany, takovéto učení ani na okamžik nepřijali. Východní pravoslavná církev ho nikdy nepřijala.

Touha být nástupcem Petra byla po celá staletí hnací silou mnoha lidí, kteří chtěli mocně a velkolepě vládnout. Byli současně známi, dva i tři konkurenční papežové, kteří soupeřili o trůn. A tak si, například, každý ze tří současných papežů ve své tužbě po moci a uprostřed vzájemných klateb a exkomunikací nárokoval Petrovu autoritu.

Důvěra Kristu a důvěra papeži jsou dvě vzájemně si odporující stanoviska. Jako i jiní v minulosti zaznamenáváme, že s veleknězem (papežem) byl založen i „oltář“ namísto společného stolu a „kněz“ namísto kazatele, obřady namísto zdravého učení, svátosti namísto spasitelné milosti a tradice namísto psaného Božího Slova. Toto se neděje v církvi založené na Božím zjevení o Ježíši jako „Kristu, Synu Boha živého,“ ale spíše v instituci založené na vládě papeže. Proto opakujeme i zde Pánovo napomenutí: „Nyní tedy, synové, slyšte mě, věnujte pozornost výrokům mých úst. Ať tvé srdce nesejde na její cesty, na její pěšiny se nedej zavést. Mnohé už sklála, přivedla k pádu, všichni, i ti nejzdatnější, byli od ní zavražděni. Její dům – toť cesty do podsvětí, vedoucí do komor smrti.“ Osoby či národy, které se jí a jejímu veleknězi podrobují, neznají život ani svobodu. Jedině v Pánu Ježíši Kristu, Synu Boha živého lze nalézt svobodu a věčný život! Důvěřuj jen a jen Jemu samotnému „a neúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je usvědčujte.“

Písma prohlašují, že jedinou svrchovanou hlavou církve, je svatý, neměnný, všemocný, vševědoucí, nejmoudřejší Pán Ježíš Kristus. Římskokatolická církev prohlašuje „svrchovaného velekněze papeže“ , neboli vládnoucího velekněze, jako hlavu církve Ježíše Krista. Člověk nemůže sloužit dvěma svrchovaným, neboť Pánova nařízení odporují přikázáním papeže. Člověk nemůže být nestranný ke dvěma pánům, kteří jsou neslučitelní. Když vyvstane nutnost si vybrat, ochotně pohrdne tím, kterého nemiluje naprosto prvořadě. A tak když Pán Ježíš Kristus řekl: „Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí,“ a takzvaný Svrchovaný velekněz vyžaduje: „I když je to v rozporu s vírou, je nutno náboženskou poslušnost rozumu a vůle projevit vůči nauce, kterou Nejvyšší velekněz nebo kolegium biskupů hlásá,“ člověk se musí rozhodnout, koho bude nejvíce milovat a před kým bude mít bázeň.

Ježíš Kristus a Jeho ukončená oběť jsou samy o sobě výkupným za věřícího. „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Marek 10:45) To byla cena vyžadovaná nejsvětějším Bohem Otcem, aby mohla být Jeho spravedlnost pro odpuštění hříchů naplněna. Výsledkem tohoto zaplacení je pro pravého věřícího, který věří v Ježíše Krista samotného, naprostá svoboda od hříchu a satana. „Odplatou za hřích je smrt, ale darem Božím je věčný život skrze Ježíše Krista našeho Pána.“ Text u Matouše 16:16-20 opodstatňuje věčný život, protože úloha i božství „Syna Boha živého“ je skálou, na které je Jeho církev postavena!

autor: Richard Bennett, Katolicismus – na východě od Edenu