Žalm 31,15-16 Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: „Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou.“

Včera jsem se probudila do zasněženého dne. Sníh se sypal, jako by byl prosinec, a když jsme s manželem vyšli na autobus, nebylo skoro vidět na krok. Abych se aspoň nějak chránila, nasadila jsem si na hlavu kapuci. Manžel šel asi 10 metrů přede mnou, takže když jsem šla s trochu skloněnou hlavou, protože kromě sněžení foukal i docela silný vítr, neviděla jsem ho. Jediné, co jsem přes okraj kapuce viděla, byly jeho stopy ve sněhu. Protože jsem mu věřila, že jde tou nejlepší cestou, nedívala jsem se příliš okolo sebe a prostě jsem šla v jeho stopách. Jak mám ve zvyku, rozmlouvala jsem v té chvíli v myšlenkách s Bohem. A On mi ukázal, že ta krátká cesta k autobusu je krásnou metaforou toho, jak si Bůh přeje, abychom Ho následovali. Jako lidé si sice často hrajeme na soudce a až příliš lehce vynášíme verdikty ohledně lidí i situací kolem nás, ale ve skutečnosti máme velmi omezený rozhled. Naše hříšná přirozenost nás limituje a zkresluje náš pohled, ať si to připouštíme, nebo ne, takže nejsme schopni rozpoznat, která cesta je skutečně tou nejlepší.

Když učiníme rozhodnutí následovat Boha, otevře se nám úžasná možnost-můžeme Mu naprosto důvěřovat, že nás vede právě tou nejlepší cestou. I když si ne vždy Jeho přítomnost uvědomujeme, přesto můžeme jít v Jeho stopách a být si jistí, že tato cesta je nejen dobrá, ale i bezpečná, protože On je stále s námi, ať se okolo nás děje cokoli.