Jak to Bůh může dopustit?

Utrpení, které s sebou život někdy přináší, je jednou z nejčastějších námitek nevěřících lidí a dříve nebo později na tento argument dojde při každé debatě. Tématem skoro klasickým jsou například africké děti v oblastech sužovaných hladomorem a momentální situace

Velmi se mě dotkl výrok, který jsem četla v jednom starém příběhu. Kdysi se jeden zbožný muž modlil a volal k Bohu: „Pane, kolik je bolesti, trápení a nespravedlnosti, proč s tím něco neuděláš?“ A Bůh mu odpověděl:“Už jsem udělal, stvořil jsem tebe.“

Hned na začátku musím říct, že si cením lidí, kteří upřímně a opravdově hledají odpovědi a otázka „utrpení versus milující Bůh“ je nemůže nechat klidnými. Věřím, že pokud je hledání těchto lidí vytrvalé, Bůh jim ve správném čase odpoví.  Další skupinu ale tvoří lidé, kterým téma utrpení slouží k tomu, aby se zbavili vlastní zodpovědnosti a zdůvodnili si svou neochotu pokořit se před Bohem. Umírající děti jim ve skutečnosti na srdci neleží. Takové lidi snadno rozpoznáte. Stačí, když na jejich (většinou velmi zaníceně pronesené) otázky, jak Bůh může dopustit utrpení nevinných dětí, odpovíte svou otázkou: „A kolik jsi toho pro tyto děti udělal/a ty?“ Když jsem se takto dotázala poprvé, byla jsem šokovaná nenávistí, kterou můj dotaz vyvolal. V proudu nadávek se objevovaly věty „Já pro tyhlety nic dělat nebudu, ať si to ten váš Bůh zařídí… Stejně tam jsou všichni zkorumpovaní…“ a mnohé další. Maska zdánlivě spravedlivého rozhořčení „jak Bůh toto může dopustit“ byla najednou stržena… Ať už opravdově hledáte, nebo vám utrpení slouží jen jako klička, jak se vyhnout zodpovědnosti před Bohem, měli byste jednu věc zvážit. Bůh stvořil tento svět pro nás. Už ve chvíli, kdy byl stvořen první člověk, mu byl dán svět a on byl nad ním ustanoven jako správce. Na člověka tedy byla vložena zodpovědnost, jak bude svěřený majetek spravovat. Když Bůh dokončil své stvoření, zhodnotil je jako „dobré“. (Nenechte se zmýlit tím, že dobrá je v našich školách známka 3. Když Bůh řekne dobré, je to jednoduše protiklad ke zlému, nebo špatnému).

Genesis 1,26 I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

Věřím, že svět, jak ho Bůh stvořil a zamýšlel ještě před pádem člověka do hříchu, byl dobrý. Tedy že poskytoval všechno, co člověk potřeboval jak pro uspokojení fyzických, tak i duševních potřeb. Boží záměr a povolání se nezměnily. Na lidi je stále vložena zodpovědnost a úkol spravovat tento svět, a to i přesto, že my lidé jsme teď padlá stvoření a žijeme ve světě pokřiveném naším vlastním hříchem. Následky pádu můžeme vidět všude okolo nás. Snad každý někdy pocítil na vlastní kůži zlo, které jsme my lidé do tohoto světa vnesli. Ale stále platí, že je povinností každého člověka spravovat tento svět jak nejlépe umíme. Bůh zná naše slabiny a chyby, počítá s nimi, trvá ovšem na tom, že se nemůžeme vyhnout zodpovědnosti, která nám byla dána. Součástí spravování světa je i starost o lidi, kteří mají nedostatek, jsou nemocní nebo zranění. To je velmi vážná věc a Bůh ji taky vážně bere. Každý z nás se jednou před Bohem bude muset zodpovídat z toho, jak dobře tento úkol zastával.

Velmi se mě dotkl výrok, který jsem četla v jednom starém příběhu. Kdysi se jeden zbožný muž modlil a volal k Bohu: „Pane, kolik je bolesti, trápení a nespravedlnosti, proč s tím něco neuděláš?“ A Bůh mu odpověděl:“Už jsem udělal, stvořil jsem tebe.“

Na téma utrpení bylo napsáno jistě hodně výborných knih nebo úvah a moje zamyšlení se rozhodně nezabývá tímto tématem vyčerpávajícím způsobem. Vím, že ne vždy můžeme okolnosti ovlivnit. Ale jsem přesvědčená, že nemáme právo používat trpící lidi jako úhybný manévr jen proto, že se odmítáme před Bohem sklonit a přiznat si vlastní hříšnost a nedokonalost. Před tím, kým jsme a jací jsme, se neschováme.