Ukradené vánoce
Ukradené vánoce, název kresleného filmu Tima Burtona, zároveň je to i pravdivý výrok, protože tyto svátky jsou opravdu ukradené. Komu? Abychom našli odpověď, musíme se vrátit do minulosti.
Svátek který nazýváme vánoce, vychází z tradice uctívání přírody/slunovratu(mocností) a bohů (démonů). Byla lidmi velmi oblíbená (stejně jako dnes).
Tradice svátků slunovratu byla natolik silná, že se jí k moci nastupujícím Církevním organizacím nepodařilo vymýtit a tak si „kompromisně“ svátek upravili „ke své podobě“. (Podobně je to s velikonoci). Keltové, Germáni i Slované tak mohli dál oslavovat tento den slunovratu
Aby se nejvýznamnější pohanský svátek (slunovratu) mohl i nadále slavit v (nově) křesťanských zemích, považovaly Církevní organizace za nutné vytvořit nějaký kompromis, dát jim nějakou „křesťanštější“ podobu. Změnily tedy tento svátek tak, že mu byl dán rádoby biblický význam (jiný kabátek) a jelikož se jednalo o velkolepý svátek, byla mu přiřazena jedna z velmi významných Biblických událostí, která postrádá přesný časový údaj – a to narození Ježíše. (Narození Ježíše dle okolností zmíněných (pastevci ovcí) v Bibli je nejspíš jaro, rozhodně ne zima (v zimě se ovce nepásly!) Zároveň se svátek také přetvořil do „Děda Mráz (Rusko), Joulupukki (Finsko) nebo Père Noël (francouzsky „otec Vánoce“), Jultomten (Švédsko), Julenissen (Norsko) a nám známější Santa Claus, jenž je dominantní hlavně v USA a v Kanadě, postupně se dostal i do Evropy. V našich zemi i tuto variantu slavíme v podobě Mikuláše
Historie vánoc
Dle data nejstarší z těchto svátků pochází z pohanského Babylona. Germánské kmeny o zimním slunovratu uctívaly démona (boha) Wotana. Keltové ozdobenými stromky či větvemi uctívali boha Slunce a jeho „věčný život“. Zimní slunovrat (20.–23. prosince) (Yule) je období, které bylo pro Kelty obdobím radosti, neboť dochází k ukončení nadvlády noci a k moci se opět dostává světlo, které je předzvěstí jara a tím i nového života. Symbolem pro toto období bylo Yule Log, tedy Vánoční poleno, které by mělo být z dubu (případně jasanového nebo bukového dřeva), zdobené jmelím a cesmínou. Obřad začínal zapálením posvátného ohně, k zapálení polena se používaly třísky z polena minulého roku, což mělo symbolizovat pokračování sil předávaných polenem Aby bylo dosaženo potřebného vlivu nadpřirozených sil, muselo poleno pocházet z pozemku vlastníka, případně jej musel věnovat přítel. Od hořícího polena se zapalovaly další ohně v domě (svíce, louče). Shořelé poleno, tedy jeho popel byl rozdělen mezi Zem a Zvěř, tedy neživé a živé, čímž se měla přenést jeho síla a zajistit hojnost hospodáři. Z nespáleného zbytku byl vyroben klín do pluhu pro první jarní orbu. Zuhelnatělé zbytky Vánočního polena našly použití jako amulety proti přírodním živlům, bleskům, požárům aj.
Se změnou lidského obydlí již nebylo možno dále udržovat původní tradici pálení polena podle keltského zvyku. Důvodem bylo sídelní bydlení ve městech a i změna způsobu vytápění, kdy byla otevřená ohniště (krb) nahrazena kamny s menší plochou topeniště, do které se poleno jednoduše nevešlo. Tradice však byla silná a lidé hledali náhradu. Nápadem, který přetrval dodnes byla transformace klasického dřevěného polena do podoby pokrmu, který tvarem poleno připomíná. V dnešní době je výsledkem proměny Vánočního polena roláda, vánočka, tedy cukrářský výrobek. Stejně jako poleno i vánoční stromky měly „ochranitelskou funkci„. (Dle keltské a i jiných tradic). Ozdobené větve rozdávali koledníci. V některých krajích se také zavěšoval nad štědrovečerní stůl ozdobený malý stromek, ovšem špičkou dolů.
Tradice zdobení stromku tak jak ji známe dnes pochází z německých měst. Zpočátku nebyl zdoben svícemi. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti je v brémské kronice už z roku 1570. Ujímá se nejprve ve městech, poté na venkově, většinou ho přijímají dříve protestanté než katolíci.
Tyto pohanské symboly stojí na sklonku roku uprostřed lidských obydlí po celém světě (i v Církevních organizacích). Lidé tím uctívají démony, znesvěcují sebe okultními rituály a okultními předměty označují své domovy…
Pohanské symboly, tedy symboly určené k označení místa pro démona (stromeček, rolády, rituální svíčky a tak podobně) a pohanské rituály (vánoční věštby) jsou v tomto období přítomny v každé domácnosti, dokonce i lidé bez domova „slaví“
Nenechte se prosím uchlácholit myšlenkou, „že to je v pořádku, protože to dělají skoro všichni„, že to Bohu vlastně „nevadí“ Pořád jsou to okultní předměty, okultní rituály, ať se tváří sebelíp, pořád je to obcování s démony, tedy praktiky, které uráží Boha!
Média (obraz šelmy) útočí na mysl a emoce. Demonstrují idealisticky nereálné příběhy, jak se lidé mají mít rádi, jak mají být na sebe hodní, ohleduplní, jak se mají dělat dobré skutky a tak podobně.
To vše si o to víc protiřečí se skutečností! Psychická zátěž, právě v tuto dobu, víc než kdy jindy způsobuje pocit napětí, stres, deprese, vyvolává v lidech agresivitu, zlobu, přecitlivělost, smutek, sebelítost a bezohlednost.
Tak funguje druhá morálka, neboť nastaví lidským chápáním sice správné, ale prakticky nesplnitelné standardy a pak se lidem vysmívá, že je nedokáží splnit. Nezapomínejme, že zlo se velmi rádo tváří jako dobro
