Duchovní dary, charismatické dary, Dary Ducha svatého
Charismatické duchovní dary jsou dary Boží Milosti. Bůh sám si vybírá, komu a jaký dar udělí.
Patří sem:
- Dar víry
- Dar prorocké služby
- Dar moudrosti
- Dar uzdravování
- Dar rozlišování duchů
- Dar mluvení ve vytržení
- Dar vykládat takové mluvení
Duch svatý uděluje člověku neobvyklé schopnosti, které mu umožňují pomáhat v Církvi a plnit její Božské poslání.
Soulad v Církvi Kristově (tedy nikoliv v nějaké Církevní Organizaci lidí)
Znepokojen rozdělením, které vzniklo v Korintském sboru, napsal Pavel Korintským o pravé podstatě těchto darů a o tom, jak mají sloužit. Duchovní dary, jak vysvětluje, jsou dary milosti. Ze stejného Ducha pochází „rozdílná obdarování , která vedou k „rozdílné službě“ a „rozdílnému působení moci“ . Pavel ale zdůrazňuje, že je to „tentýž Bůh, který působí všecko ve všech.“ (1K 12,4-6). Duch Svatý dává dary každému věřícímu. Potřeba Božího díla určuje, jaký dar dá komu. Všichni nedostávají stejné dary. Pavel říká, že Duch dává jednomu slovo moudrosti, druhému slovo poznání, někomu víru, jinému dar působení mocných činů, dalšímu proroctví, jinému rozlišování duchů, dalšímu různé druhy jazyků, jinému dar vykládat jazyky. „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. (1K 12,11) Vděčnost za působení darů v církvi patří Dárci, ne člověku, který tento dar obdržel. Protože jsou dary určené církvi a ne jednotlivcům, neměli by lidé své dary považovat za osobní vlastnictví.
Protože Duch svatý dává dary podle toho, jak to považuje za dobré, není možné žádným darem pohrdat, nebo ho podceňovat. Žádný člen Církve Kristovo se nemá právo povyšovat proto, že má zvláštní úřad nebo poslání. Nikdo by se také neměl cítit méněcenný.
Model působení:
- Pavel používá obraz lidského těla, aby objasnil soulad, který panuje mezi rozdílnými dary. Tělo má mnoho údů a každý z nich má jedinečné poslání. „Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.“ (1K 12,18)
- Žádný samostatný úd nemůže tělu říci: „Nepotřebuji tě! Všechny jsou na sobě vzájemně závislé „a právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest.“(1K 12,22-24)
Selhání jakéhokoli orgánu postihne celé tělo.
Božím záměrem při udělování duchovních darů církvi bylo, „aby nedošlo k roztržce a aby díky nim vznikl duch jednoty a vzájemné důvěry, aby „údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. (1K 12,25.26)
Když Pavel popsal hodnotu jednotlivých darů, jmenuje některé z nich: „A některým určil Bůh místo v církvi: ustanovil předně apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele; potom (udělil) dar zázraků, potom dary uzdravování, pomáhání, vedení správy, dar rozličných jazyků. (1K 12,28, Col; srov. Ef 4,11) Protože žádný z členů nemá všechny dary, povzbuzuje apoštol Pavel celý sbor: „Usilujte o vyšší dary! (1K 12,31). A dále se zmínil o těch darech, které jsou pro církev nejužitečnější.
Dary Ducha svatého však samy o sobě nestačí. Existuje ještě „mnohem vzácnější cesta (1K 12,31). I když tyto dary při Kristově příchodu pominou, ovoce Ducha je věčné. Tvoří ho věčná moc lásky a pokoj, dobrota a spravedlnost, které s sebou láska přináší (viz Ga 5,22.23; Ef 5,9). I když proroctví pomine, jazyky ustanou a poznání bude překonáno, víra, naděje a láska zůstane. „Ale největší z té trojice je láska. (1K 13,13) (3) Tato láska (řecky agapé), kterou dává Bůh, je láskou sebeobětavou a dávající (1K 13,4-8). Je to „vznešenější druh lásky, která uznává, že osoba nebo věc, na kterou se zaměřuje, má svou hodnotu; je to láska založená na principu, ne na emocích.
Mít kromě duchovních darů také tuto nesobeckou lásku je pro člověka onou mnohem vzácnější cestou. „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary. (1K 14,1)
Každému věřícímu „byla dána milost podle míry Kristova obdarování“ (Ef 4,7).
Kristus dal následující dary: „Jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. (Ef 4,11-13) Ti, kteří přijali duchovní dary, by měli především sloužit věřícím a připravovat je na různé druhy služby, podle toho, jaké dary obdrželi. To církev buduje a vede k dosažení zralosti měřeno mírou Kristovy plnosti.
Tyto služebnosti upevňují duchovní rovnováhu a posilují schopnost bránit církev proti falešnému učení. „Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava. (Ef 4,14.15) A nakonec v Kristu duchovní dary přinášejí jednotu a úspěch. „Z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,16) Aby církev rostla podle Božího záměru, musí každý člen církve používat dary milosti, které mu Bůh dal.
Zanedbávání duchovních darů: ti, kteří odmítnou používat své duchovní dary zjistí, že jejich obdarování pomalu mizí. Ve svém laskavém zájmu Ježíš vážně varuje, že služebník, který nepoužíval svou hřivnu, nebyl ničím jiným než služebník „špatný a líný , který ztratil věčnou odměnu (Mt 25,26-30). Neužitečný služebník otevřeně přiznal, že jeho zanedbání bylo záměrné a předem uvážené. Proto byl za své selhání odpovědný.
