Emoce nemohou být základem víry

Lidské emoce a prožitky jsou velice snadno ovlivnitelné a manipulovatelné, a proto nemohou sloužit ani jako základ víry, ani jako důkaz, že něco je z Boha. Ten, kdo chce věřit Bohu, musí základ své víry postavit na Božích zaslíbeních a rozhodnout se, že jim bude důvěřovat bez ohledu na vnější okolnosti i na proměny svých emocí.

Bůh nikde ve svém Slově neříká, že naše spasení je platné jen tehdy, když něco správně „cítíme“

Lidé často říkají např. „Nemůžu věřit, protože necítím, že Bůh mě miluje.“ nebo „Necítím, že Bůh je se mnou.“ Právě to jsou situace, které od nás vyžadují, abychom se postavili svým vědomým rozhodnutím na základ Božího slova a rozhodli se věřit zaslíbením, která v něm jsou. Písmo říká, že Bůh nás miluje a je stále s námi. Proto chceme-li obstát, musíme se rozhodnout bez ohledu na to, co cítíme nebo necítíme, těmto zaslíbením věřit. Tedy i když zrovna v daný okamžik naše emoce nepotvrzují, co Bůh řekl, přesto tomu můžeme věřit, protože Bůh není lhář.

Jestliže dokážeme základ naší víry postavit na důvěře Bohu a tomu, co prohlašuje, a nikoli na emocích, staneme se pro svůdce Satana nesnadnější kořistí, protože mu zabráníme ovlivňovat nás mocně skrze rozkolísané pocity a uspokojování naší tělesnosti

Skutečná víra je tedy rozhodnutí věřit tomu, co Bůh řekl, a pevně na tom trvat i v případě, že naše emoce říkají něco jiného. Písmo stále hovoří o tom, že si máme čistou víru zachovat až do konce. Jak by to bylo možné, kdyby základem této víry byly věčně proměnlivé emoce? Jak by taková „víra“ vypadala v praktickém životě? Co třeba: „Včera mi všechno vyšlo, bylo mi hezky, takže budu věřit, že Bůh mě miluje. Dneska se ale vrší jedna smůla na druhou, cítím se mizerně, takže mě Bůh asi nemiluje.“ Mohla by taková víra obstát v těžkostech, které s sebou nese skutečné následování Boha?

Tragickým příkladem, jak Satan dokáže skrze euforické prožitky a pocity klamat lidi, je vydávání těchto prožitků za projevy Ducha svatého. Děje se to jak uvnitř křesťanských sborů, tak na nejrůznějších křesťanských konferencích, kde se lidé dostávají téměř do stavu davové psychózy, prožívají „adrenalin“ a jsou přesvědčeni, že toto je působení Ducha svatého. Přitom se do stejného euforického stavu dostávají mladí lidé na metalových koncertech, narkomani potom, co si „šlehli“, esoterici a jogíni při meditacích apod. Je tedy jasné, že tady jde o působení na to, co máme jako lidé všichni společné – na naši tělesnost a uspokojování jejích požadavků a tužeb, což není z Boha.

Nesmíme totiž zapomínat, že démoni mají moc poskytovat lidem vzrušující euforické pocity

Protože démonům nejde o nic jiného než lidi klamat a svádět, musíme být v této oblasti velice obezřetní a nepodléhat každému vlivu v domnění, že když je něco příjemné, musí to nutně být od Boha. Bible jasně definuje, co je ovocem a co darem Ducha svatého. Je třeba se tohoto poznání držet. Navzdory tomu, jak lákavé jsou prožitky poskytované démony, je musíme vytrvale odmítat. Žel mnozí dnešní křesťané se na tomto „duchovním adrenalinu“ stali naprosto závislými, stejně jako narkoman na droze a vyhledávají příležitosti, jak být tomuto působení znovu a znovu vystaveni, aniž by zkoumali, co k tomu říká Bůh a zda tyto projevy jsou z Boha. Základ jejich víry se tedy přesunul z jasného a pevně položeného základu Božího slova na vratké podloží tělesných prožitků. Přesně tak, jak Bůh říká ve svém Slově, stali se tito lidé milovníky rozkoší namísto milovníků Boha.
2. Timoteovi 3, 1-5 Buď si jist, že v posledních dnech nastanou těžké časy. Lidé budou milovat jen sami sebe a své peníze; budou vychloubační, arogantní, urážliví, vzpurní k rodičům, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, bezuzdní, nepřátelé dobra, zrádci, lehkomyslní, domýšliví, milovníci rozkoše spíše než milovníci Boha. Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat.