Příslušnost k denominaci jako měřítko kvality víry

Když spolu mluví dva lidé z Církevních Organizací, kteří se neznají, jednou z prvních otázek bude: „Do které Církevní organizace (sboru, církve, společenství) patříš?“ Na základě odpovědi si pak jeden vytvoří představu o tom druhém a o jeho víře.

Problém nastane v případě, že odpovědí bude „Nejsem členem žádného společenství.“ V tom okamžiku se objeví asociace „sektář, odpadlík, pomatenec….“ Běžně se tedy setkáváme s tím, že víra jedince je posuzována podle příslušnosti k nějaké denominaci. Jestliže někdo není v žádné členem, lidé ztrácejí pevnou půdu pod nohama a najednou nevědí, jak takového člověka posoudit, co si o něm myslet.

Jak se k tomuto problému vyjadřuje Bible?

Zastánci povinné příslušnosti k určité církevní organizaci rádi argumentují veršem: Židům 10,25 Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Když studujeme, jak je v Písmu zmiňována církev, často se setkáme s tím, že určitý list, vzkaz nebo dar byl určen např. „církvi ve Filipech“, „církvi v Korintu“ apod.

Představte si, že byste dnes psali dopis a adresovali ho „církvi v Praze“. Z takového adresování by nebylo možné poznat, které denominaci je dopis určen. Přesto v novozákonní době se nehovořilo o dopise určeném nějaké denominaci, ale církvi. Znamená tedy pojem církev v dnešní době něco jiného než v novozákonní době?

Jestliže Nový Zákon hovoří např. o církvi v Římě, v Korintu, v Kolosách…pak zde byli míněni lidé, kteří v tom kterém městě skutečně a věrně následovali Boha. To zcela koresponduje s tím, že Písmo definuje církev jako všechny, kdo si zachovávají čistou víru v pravého Ježíše Krista a věrně Ho následují.

Pak verš o zanedbávání společných shromáždění dostává najednou zcela jiný význam. Už neuvažujeme o tom, že je nám zde dáno jako povinnost patřit k určité církevní organizaci. Společná shromáždění jsou prostě a dobře setkávání těch, kdo patří Bohu. Ježíš říká, že stačí, aby se v Jeho jménu sešli dva nebo tři lidé a už tehdy bude On sám uprostřed nich. Kdekoli se tedy scházejí ti, kdo patří Ježíši Kristu, jde o Písmem zmiňované „společné shromáždění“.

Satan sesnaží, aby křesťany omezil a spoutal, aby se náhodou nestalo, že začnou v moci Ducha bojovat a používat dary Ducha Svatého k potírání Satanových aktivit. Proto jako náhražku skutečné Církve připravil církevní organizace, tedy organizace lidské, které mají pevně danou strukturu a hierarchii, systém nadřazené autority, podřízenosti a zodpovědnosti ne primárně vůči Bohu, ale vůči lidem a jimi vytvořenému systému. Časem se změnil význam slova Církev natolik, že si pod tímto pojmem představujeme právě jen tyto lidské organizace.
Pak bychom se při zmínce „církev v Praze“ logicky ptali, kterou má pisatel listu na mysli. Snad evangelickou? Nebo baptisty? Možná jednotu bratrskou?

V Božím slově je ale Církev jasně definována jako všichni, kdo mají čistou víru v jediného pravého Boha a nepřijali žádná bludná učení světa

Proto ti, kdo si věrně zachovávají tuto čistou víru a pravidelně se spolu setkávají, nepotřebují být spoutaní formální příslušností k lidské organizaci a nemusejí se nechat deptat veršem o zanedbávání společných shromáždění. Každé jejich setkání je totiž shromážděním skutečné Boží Církve. Hlavou této Církve je Ježíš Kristus a učitelem, který uvádí do veškeré pravdy, je Duch svatý.

Protože pro lidi je velmi pohodlné, když mohou někoho „definovat“ pomocí příslušnosti k církevní organizaci, staví se většinou odmítavě k těm, kteří se rozhodli nepatřit do žádné z nich a raději plně důvěřovat Bohu, že On sám je schopen svou Církev vést.

Někteří tvrdí, že Bůh nás povolal do konkrétní organizace, kde máme sloužit, a že bez příslušnosti k nějaké církevní organizaci nemůžeme růst ve víře. To je velmi vtipné, když vezmeme v úvahu, že Boží služebník, jakým byl například apoštol Pavel, pisatel několika novozákonních knih, neměl žádnou trvalou příslušnost k nějaké denominaci, a přesto skrze něj Bůh mocně jednal. Ježíš Kristus nás totiž povolává do své Církve, která je tvořena všemi Jeho věrnými následovníky, nikoli do lidmi vytvořených organizací. Naopak, je zarážející, proč někdo, kdo se nazývá křesťanem navštěvuje organizaci o niž ví, že nejedná dle bible, kde se nezkoumá pravda, kde se toleruje uctívání démonů a spoustu jiných věcí, dle „evangelia smířlivosti s čímkoliv“. Stejně tak službu, kterou máme vykonávat, určuje Bůh a nikoli vedení lidské organizace.

Musíme mít na paměti, že církevní organizace patří primárně lidem, a nikoli Bohu. Skutečnou církev nelze vtěsnat do lidmi vytvořené hierarchie.