Můj život se zasvěcovacím mistrem - OdkryteLzi.cz

Mistr

Předmluva: Před pár lety jsem se seznámil s jedním člověkem, který dosahoval velmi neobvyklých výsledků na poli astrologie, zasvěcování, živlové stravy a mnohých dalších. V té době jsem netušil, jak velmi rozsáhlé jeho schopnosti jsou. Postupně jsem s ním strávil více či méně intenzivně osm let. Z toho tři roky v každodenní přítomnosti, kdy jsme spolu ve čtyřech lidech trávili veškerý čas a protože jsme měli spoustu volného času, sdíleli jsme i ty nejosobnější příběhy. Vyprávěl nám jak už od mládí měl sklony k astrologii a věštění. Také ho hodně zajímala historie, hlavně to tajemno okolo ní. Zlom v jeho životě nastal, když se vypravil za (možná) nejznámějším astrologem. Ten mu řekl, že by se měl stát zasvěcovacím mistrem. Příliš se mu do toho nechtělo, ale bral to jako pokyn z „vyšších míst“ a proto neodmítl, i když si tím velmi zkomplikoval život. „Normální člověk“ by asi na jeho místě, (po tom všem co se mu pak stalo), dříve či později spáchal sebevraždu. Před naším shledáním měl velkou klientelu, dělal přednášky, měl značný příjem, potom se „něco stalo“, musel opustit zemi, emigrovat, narychlo, bez prostředků. Od začátku měl přímé napojení na mocnosti, které poslouchal s důvěrou v to, že jde o Boha, neboť měl za to, že s pokorou, kterou disponoval, musí být hlas, který slyší, hlas Boha, (nebo aspoň jeho zprostředkovatele). Možná to plynulo i z toho, že on, stejně jako většina duchovních učitelů a lidí, co píší duchovní knihy, to „myslel dobře“. (Provozují bílou magii s důvěrou, že má všem pomáhat a je třeba jen získat nějaké znalosti a provést rituály atd.) A také musíte mít „dar od Boha“.

„Dar“ mistr skutečně měl. Viděl „do hloubky“ duchovního světa pomocí astrologických tabulek, výkladu karet, I´tingu a mnoha jinými způsoby. Vždycky dostal odpověď, která se následně potvrdila ve světě. Tehdy to byla výzva „odjeď rychle pryč“ a bylo to myšleno velmi vážně. (Hlasy varovaly, též karty i sny) Mistr byl upřímný, snažil se nic neuspěchat, ptal se vícekrát i prostřednictvím jiných lidí (s cílem vyloučit, že by to, co slyší, mohl vymyslet sám ve své mysli). Kritériem pravdivosti bylo nezasahování vlastních myšlenek do procesu a bezvýhradné svěření se do rukou „Bohu“. Kdyby si tehdy přečetl Bibli, byl by varován, že věštění, astrologie a další podobné způsoby znemožňují vidět Boží pravdu a jsou v podstatě nejnebezpečnější věcí, kterou může dělat při svém hledání. Protože ve věštění pravdu nenajde, napojí se jen na mocnosti a démony, kteří pravdu zamlžují a kteří odvádí od možnosti pochopit opravdové Boží slovo a prožít Boží milost.

Teprve až o mnoho let později jsem pochopil, proč i mistr, který používal téměř všechny okultní techniky odmítal pravdivost Bible a Ježíši nevěnoval téměř žádnou pozornost. Když už, tak věřil, že nezemřel na kříži, že Bible je překroucená a její „esoterická podoba“ je tím pravým, co člověk potřebuje. (Což v podstatě znamená, že to nejcennější je z Bible sňato a namísto toho je Bible naklonována na okultní myšlenkový systém podporující Božího nepřítele Satana.)

Dnes, když si vzpomenu na to, jak spolupráce s mocnostmi probíhala (a spolupracovali jsme vydatně každý den), vidím, že ďábel je opravdu mistr lži, (jak říká Ježíš a apoštolové). Tehdy jsem ale věřil, že komunikuji s Bohem a drželo mě to osm let.

Začátek

Začalo to docela „nevinně“. Nechal jsem si vyložit horoskop od jedné ženy, která mě přitahovala a zamiloval jsem se do ní. V té době jsem už měl přečteno mnoho knih, věřil v reinkarnaci a nijak mě nepřekvapilo, že mě po našem seznámení začala bolet šíje tak, až se bolesti staly nesnesitelnými. Věřil jsem, že to pochází z minulého života a že je to pro mě dobré, protože se tím něco může čistit a napravovat. Napadlo mě, že jsme se znali už kdysi (v minulém životě), ale teprve po vystavení horoskopu se „ta věc“ dala do pohybu. Byl jsem démony vtažen do hry. Od bolesti mi nikdo nebyl schopen pomoct (zkoušel jsem rehabilitace, masáže, elektroléčbu, léčitele, rebalancing, …všechno možné, nic nezabralo).

Teprve zasvěcovací mistr, kterého mi představila má dívka, mi dokázal pomoci. Stalo se to jen pouhým setkáním s ním a vystavením živlového jídelníčku, (což byl seznam potravin a nápojů, které můžu a nemůžu jíst, stanovený mocnostmi). Bylo mi řečeno, že nemusím užívat léčbu od léčitele, že přicházím do styku s něčím mocnějším (tehdy jsem se nedozvěděl o jakou sílu šlo, ačkoliv dnes už to vím, po bojích, které následovaly při mém obrácení se k Ježíši bylo dost jasno). Nikomu bych nepřál prožívat něco takového, když vám chybí základní potraviny, nezbytné pro lidské tělo a navíc se musíte otrocky hlídat. Upřímně musím vyznat, že se mi živlovou stravu nepovedlo dodržet prakticky nikdy, což ale neznamená, že jsem necítil velké výčitky pokaždé, když jsem jí porušil. Slyšel jsem o lidech, kteří jí dodrželi a začalo se jim v životě na chvíli dařit, nebo komunikovali se světem přírody. To byly dary, které mě tehdy lákaly, dnes vím, že je to jen léčka od démonů.

Poprvé v cizině

K setkání s mistrem došlo v zahraničí, podstoupil jsem zasvěcení, které mi mělo pomoci žít šťastnější život a pochopit některé otázky, které mě trápily a „poznat Pravdu“. (Jak jinak, samozřejmě…) Většina lidí se „otevřela“ a během zasvěcení měli různé vize, které jim říkaly, čím třeba byli v minulém životě. Já to nezažil, u mě šlo jen o fyzické teplo a pocit energie. Pár týdnů po zasvěcení jsem ale začal prožívat strach. Neuchopitelný bezdůvodný strach, který mě směřoval na jednu stranu ke smrti a na druhou k touze se z něho vymanit esoterickými způsoby. Strach byl tak velký, že jsem si neuměl představit, že by se dal vyhnat něčím jiným, než nějakým rituálem nebo osobní obětí, (něco si odepřu, budu sekat dobrotu, modlit se a poslouchat ty mocnosti, které na „mé problémy“ upozornily po zasvěcení).

Brzy jsem nabyl dojmu, že můj strach je způsoben tím, jak brutální životy jsem vedl v minulých inkarnacích. Kolik zla jsem napáchal a že to, co najednou prožívám, je milost, protože můžu tohle všechno očišťovat. Jak, to jsem zatím nevěděl, ale schopnosti a napojení našeho mistra na mocnosti byly zjevné a já začal pomalu důvěřovat, že to má hluboký smysl…

Bolest šíje odezněla, to byl pro mě velmi silný argument tomu věřit. Další hluboký zážitek byl sen o mém mrtvém dědečkovi. Přicházel ke mně obklopen zářivým světlem a druhý den začal nějaký démon komunikovat s mistrem a nabízel nám informace, které věděl o mém dědečkovi (démoni znají velmi dobře naší minulost a minulost našich předků). Byl jsem z toho hodně rozpačitý, všechno bylo dost zvláštní, ale když mě „dědeček“ ujistil, že mám poslouchat mistra (a řekl to dost rázně), má důvěra ještě vzrostla. Přijal jsem nové jméno (zprotivilo se mi mé skutečné). Mohu také říct, že jsme se modlili a mysleli, že i „křesťansky“. Modlili jsme se zdrávas i otčenáš. Bůh otec a Ježíšova matka ale byli nahrazeni něčím, co bylo prolnuto s mystikou Egypta. Ježíš jakoby ani neexistoval. Dnes se nedivím, že jsme ho neoslovovali, démoni se bojí jeho jména. První pobyt se protáhl na dva měsíce, skoro jsem šel za mříže, protože jsem tehdy byl na civilní službě. Ale byl jsem tak uchvácen tou smysluplnou cestou, která mi byla potvrzována mnoha znameními, navíc jsem miloval dívku, která tam byla se mnou.

Po návratu

Po návratu do Čech se můj strach začal ještě zvětšovat (bylo mi ale vyloženo z karet, že to musím prožít a že to je očistec, po kterém budu osvobozen). Upadl jsem do depresí, vycházel jsem jen do práce a jinak pro mě byl život noční můrou. K tomu jsem obdržel energetické kameny, nabité magickou formulí, které jsem měl nosit a které mě měly provést hlubinou beznaděje (při jejich nošení mi bylo ještě hůř, tak jsem je moc nepoužíval). Dostal jsem psa, (ten mi alespoň opravdu trochu pomohl). Deprese trvaly celý rok. Rozešel jsem se svou dívkou, bál jsem se, že někomu ublížím, chtěl jsem se zabít, ale něco mě vždycky zastavilo. Nevím jak, ale věděl jsem, že bych se po smrti dostal do pekla a že bych se už nikdy nevrátil a nic by mi nemohlo pomoct. Tak jsem žil, dýchal, ale to bylo všechno.

Změna

Zhruba po roce jsem našel skvělého člověka, který mě zaměstnal i když věděl, že prožívám něco, čemu nerozumí a při čem nepodávám optimální výkon. Mohl jsem se v práci dokonce jít modlit do vedlejší pracovny, (kde jsem jen prosil o pomoc v kleče). V tu dobu mi zavolala má bývalá dívka. Volala z ciziny, byla u mistra a potřebovala se dostat domů (celou dobu naše skupina zápasila s nedostatkem peněz na cokoliv kromě „duchovní práce“). Neměla nikoho, kdo by jí přivezl do Čech. Byl jsem rád, že jí slyším. Byla někdo, komu bych mohl pomoct a tak trochu zapomenout na svou beznaděj, řekl jsem si, že nemám co ztratit. Napsal jsem jí, jestli nemám něco vzít (myslel jsem třeba svetr, nebo jídlo…). Přišla překvapující odpověď (později už jsme to brali jako součást celého procesu), mám koupit a přivést 20 kg mrkve, 30 kg cibule, nějaké oblečení a deky z Armyshopu….atd. (Mocnosti měly krutý smysl pro humor, když nás nechávaly kupovat věci, které jsme v daný okamžik vůbec nepotřebovali. A pak nás po dlouhé době jejich vedení dostalo do stavu, kdy se najednou pro tyto věci našlo uplatnění. A jaký byl výklad toho, co se odehrálo? “No vidíte, ještě že jsme to tehdy koupili. Vyplatí se věřit…“ A příště jsme znovu nakupovali to, co vyšlo v kartách, přímým dotazováním, nebo ve vizích.)

Půjčil jsem si auto a jel pro ní. Po našem návratu do Čech se stalo něco, co bylo pro mě neuvěřitelné. Jako kdyby mi někdo zpřetrhal pouta té kletby, najednou jsem zase cítil své srdce a měl radost ze života. Nebylo to stoprocentní, ale úplně mě to dostalo. Volal jsem v duchu, ať to neskončí, ať to pokračuje, ať jsem osvobozen úplně. Ale smyčka se už začala utahovat jinde, tentokrát šlo o peníze, přátele a rodinu. Z mého pohledu ale bylo všechno růžové, vysvětloval jsem si to tím, že jsem tím učinil nějaké pokání. Hlavně to fungovalo, bylo mi líp a tehdy jsem pocítil chuť jít zase zpátky do skupiny.

Něco za něco

Nejdřív přišlo rozhodnutí, že si mám půjčit dodávku na dovezení knih a potravin. Pak bylo upřesněno, že bude lepší koupit něco na leasing. Zařizoval jsem to sám, ale vždy bylo potřeba poslechnout mocnost, která to řídila (mysleli jsme si, že to je Bůh, který vidí všechny souvislosti, zná budoucnost a má prostě větší nadhled, než my). Nakonec jsem koupil to nejhorší auto, jaké jsem mohl (teď mě trochu mě štve, že jsem byl tak naivní, ale v té chvíli jsem si myslel, že nemám co ztratit). Měl jsem pocit, že zas můžu žít naplno, že budu dál očišťovat minulé životy a osvobozovat svou duši i tímhle způsobem, (peníze, jako odpustky …ach jo). Postoj členů naší skupiny se dá shrnout tak, že jsme dělali čím dál nesmyslnější věci, jen proto, abychom prokázali důvěru (nakupování různých drahých předmětů a jejich přemísťováním v rámci Feng Shuei). Převážně jsme používali magii, která byla v literární podobě zpracována někým jiným, což není nic překvapivého, protože všichni okultisté jsou napojeni na stejný zdroj, který zamlžuje a odvádí od Boží milosti. Démonická manipulace spočívala v tom, že bylo všechno zahaleno v tajemném hávu. Přijali jsme do svého života jejich vedení, a oni nad námi získávali víc a víc svou moc. Někdy se děly nadpřirozené věci, to pak vedlo k tomu, že jsme je brali jako důkaz toho, že jsme na cestě za něčím, co nás přesahuje a co je dobré (ale nebylo to dobré pro nás, ani pro nikoho jiného!) Leasing byl pastí, protože jsem si půjčil víc, než jsem mohl splácet (víra byla v tom, že se se mnou někdo podělí o splátky). Auto se začalo v průběhu dalších let pravidelně porouchávat až do naprosté nepojízdnosti. Poprvé v Německu, kde stálo u autoservisu půl roku, protože nebyl způsob, jak sehnat peníze na opravu.

Třetí pobyt

Trochu jsem teď ale předběhl události, a tak se vrátím, zpátky – do okamžiku, kdy jsem měl nově koupenou dodávku. Vyjel jsem se svou bývalou dívkou, znovu do Francie, vybaveni zásobou trvanlivých potravin z Teska – ořechy, čočka, mouka, atd, všechno ve velkých pytlích, plus okultní literatura, nějaké svíčky, atd. V té době mi to připadalo dobrodružné. Dorazili jsme na jih Francie, kde mistr bydlel u známých, kteří vlastnili vinici. Zrovna prodělával další z dlouhých půstů a známí ho vyhazovali, protože byl u nich dost dlouho.

Malá odbočka

Postupem času začínám mít v srdci klid a můžu vše napsat po pravdě, tedy, mistr byla ve skutečnosti žena. Nechovám k ní ve svém srdci žádnou nenávist, modlím se za její osvobození. To vše jen díky tomu, že jsem poznal, že mě Bůh opravdu miluje a to mi vynahrazuje všechno, co se předtím událo.

Jako první, co se odehrálo, bylo, že mi byl darován pes (démoni radili, že se o něj mám starat). Musel jsem zpátky do Čech, kde jsem psa nechal dočasně u kamaráda. Vím, že je to dost nepochopitelné, ale naučili jsme se věci přijímat tak, jak přicházely, bez spekulací, přemýšlení jestli to zvládnem, nebo ne, věřili jsme a to stačilo.

Boží záměr

Po příjezdu zpět do Francie jsme strávili měsíc v lese. Bylo to období velkých veder a mistr byl moc unavený. Nakupovali jsme nějaké obřadní symbolické předměty, podnikali cesty, které měly mít vliv na časoprostorové dění. Po mém odjezdu zpět do Čech se všichni přestěhovali do Španělska, do lesa mezi narkomany, bylo to na hranici šílenství a v té době skončil další z členů naší skupiny, (má bývalá dívka).

V Čechách

Po návratu do Prahy jsme oslavili vánoce a další rok se jelo opět, tentokrát se mnou jel někdo jiný. Nikdo nikdy nevěděl, na jak dlouho se pojede, ani mistr. Ptala se na vše každý den, bylo to otročení nějakému vysokému démonu. Navíc mistr přečetl tisíce knih (které si neustále vozil s sebou) nejtvrdšího okultismu, magie, kabaly a mystiky a to otvírá brány k démonům spolehlivě!

Čtvrtý pobyt

Bydleli jsme v rozpadlém baráku nedaleko proslulého Rennes le Chateux, kde má být ukrytý Svatý Grál. Při tomto pobytu jsme v podstatě celou dobu pracovali podle principů Feng Shuei na přestavbách vnitřních prostorů a i na vnějších úpravách (stavba zdí, výroba nábytku, přesuny místností, nákup nábytku a symbolických předmětů). Dost jsme zabíhali do historie a neustále se doptávali „duchů“, kdo zaujímal jakou historickou osobnost, komu je třeba odpustit při rituálech, co třeba koupit a co učinit, atd…

Manžel mistra byl v té době už dlouho na dně s pitím i kouřením. Jeho zuřivost, když se napil, byla v prudkém kontrastu s tím, jak byl jinak klidný a srdečný. Svou ženu miloval, ale věci, které se děly okolo, byly nad jeho síly. (Zapomněl jsem ještě napsat, že jsme na začátku absolvovali seminář s jedním francouzským okultistou, dělali magické operace na katarských hradech, včetně Motségur, kde byli upáleni templáři. Měl jsem být jedním z těch, kteří v tom v minulém životě měli prsty a zajímavé je, že to mi řekli duchové u brány Motségur přes našeho francouzského průvodce, ne přes našeho mistra. Prostě si použijí kohokoliv, kdo jim je dostatečně otevřený k manipulaci.)

Zpátky v Čechách

Přes narůstající dluhy mě přijal po návratu domů můj šéf znovu do práce. Bral jsem to skoro jako samozřejmost, přes to, že jsem mu dlužil a stále mu lhal. Horší bylo, že jsme přivezli další štěňata a rodiče byli proti tomu, abych si je nechal doma. Požádal jsem mou bývalou lásku, abychom bydleli spolu a o psy se společně starali, nakonec to přijala. Netušil jsem, že už chodí s někým jiným, řekla mi to až později. Následující měsíce byly natolik vyčerpávající, že jsem se těšil, až odjedu do Francie a že se něco pohne nebo uzavře a pak tam už třeba nebudeme muset jezdit. Nebo, že přijde apokalypsa a my budeme těmi, koho si Bůh (aniž bych věděl proč) vybral, aby zachránil duchovní knihy a kdo se modlí pro dobro celého světa. Vlastně nám přišlo přirozené, že tolik strádáme, nemáme kde spát a co jíst (ve Francii), protože budeme připraveni na to, až Zemi postihne nějaká přírodní katastrofa, případně člověk (věřili jsme konspiračním teoriím). Dostával jsem se do bodu, kdy pro mě bylo všechno na druhé koleji, na prvním bylo to, v čem nás drželi démoni skrze mistra.

Francie… Poslední pobyt (tři roky)

Odjeli jsme, já si přál, aby to nebylo na moc dlouho, chtěl jsem přece jen kvůli šéfovi i kvůli rodičům žít chvíli v klidu. Měli jsme jen přivézt další psy (symbolizovali něco mystického) a snad se brzy vrátit, ale…. Dostali jsme tehdy nějaké peníze v řádu desetitisíců a já dal auto do servisu, aby zas někde neskončilo u škarpy nepojízdné, ale v servisu mě podvedli a já zaplatil daleko víc, než bylo třeba. Ty peníze nám pak chyběly a duchové mi ve Francii přes mistra dost důrazně vysvětlili, že to byla v podstatě zrada (ale, že za to můžu já) a že to má souvislost s mými minulými životy atd. atd… Podstatou všeho bylo člověka zaháčkovat do pocitů viny, aby poslouchal, co je potřeba a dělal černou práci, magii…. Mistr byl v té době sám v garáži se všemi věcmi a bez jídla – úděsná podívaná. Podařilo se nám sehnat rozpadlý karavan na samotě v horách a tak jsme se stěhovali. Já bydlel v malém autě se dvěma psy. Pak ve stanu a nakonec v karavanu, když jsme ho jakžtakž zařídili a spravili. Mistr byl velmi zručný, lepší okamžiky byly vždy nějak spojené s fyzickou prací na zkrášlení interiérů a exteriérů místa kde jsme bydleli. Hodně jsem se tam naučil. Pak jsme začali hledat práci a na mě bylo, abych se staral o smečku psů, zůstal jsem v karavanu téměř půl roku sám. Po nějaké době jsem začal propadat zoufalství, „oslavil“ jsem vánoce – a domů ani nenapsal.

Stále v Karavanu

To, že jsem nikomu nenapsal, mělo důvod. Naposled jsem volal domů někdy v říjnu kvůli splátkám na leasing. Nemohl jsem čekat, že za mě někdo zaplatí další splátku a bylo mi to upřímně i jedno. Prostě jsem byl na jiné lodi, aniž bych měl tušení, kterým směrem ta loď pluje, viditelně plula přímo na útesy, ale žili jsme ve skálopevném přesvědčení, že tu jde duchovně o nepopsatelně víc, než co jsme dali v sázku. Když jsme byli na karavanu ještě všichni, chodili jsme se modlit do dodávky a jedna z vizí a obrazů, které jsme během modlitby měli, byla, že prožíváme něco podobného co Neova parta z Matrixu. Jsme na lodi, není nás moc, snědli jsme pilulku a vidíme víc do hloubky, ale většinu času jsme viděli víc, než se dalo unést. Že to je jen ďáblova hra se dá těžko prokouknout, když v okultismu vězíte až po uši.

Samota mě začala ničit. Párkrát jsem nevydržel a byl dost zlej na psy, ne že bych je bil, ale šla ze mě nenávist a zoufalství, řval jsem bolestí. Nadával jsem jim, tahal zuřivě za vodítko a srážel je z krajnice. Nikdy se nikomu z nich nic nestalo, ale mě se po tom vždycky ulevilo. Pak už jsem většinou jen odevzdaně plakal a zažíval něco, co by se snad dalo popsat jako pocit, že je Bůh nablízku a že o mě ví a že nám pomůže pokračovat v důstojnějších podmínkách, když už nic víc.

Kocour

Jednou mi přivezli kocoura – já kocoury nikdy nemusel, nicméně byl to „symbolický kocour“ (jak taky jinak…) Prostě, kdyby se s ním něco stalo, byl by to průšvih. Mělo by to další důsledky na naší práci, na minulé životy, na naše známé ..atd. Bylo až neuvěřitelné, jak nás démoni drželi ve strachu, jen výjimečně nám ukazovali, že se něco povedlo a že můžeme odmáznout další hříchy z minulých životů a pomoct české zemi. Bylo to občas třeba, jinak bychom třeba i prohlédli a vzdali to. Dělali to rafinovaně. Modlil jsem se… Zrovna mi začaly přicházet hnusné obrazy a myšlenky, (což nebylo nic neobvyklého, když se jako „něco čistilo“). Vyplavávala prý špína, (řečeno naším tehdejším žargonem). Měl jsem zavřené oči, ale slyšel jsem, jak na toho kocoura doráží jedna fenka. Dorážela dost nenávistně a kocour se ozýval čím dál hlasitěji, vůbec se mu to nelíbilo. Pocítil jsem obrovskou nenávist a dostal jsem se do stavu, kdy se mi líbilo, že trpí a asi jsem mu to i přál. Tak se stalo, že ho fenka zakousla, věděl jsem, že je to kvůli mně, naše myšlenky začaly mít časem větší a větší moc. Protože jsem potřeboval najít nějakou činnost, která by zkrátila nekonečný čas čekání, začal jsem chodit do mistrovy esoterické knihovny. Věděl jsem, že nemám, ale pár knížek jsem přečetl, většinou o Egyptě. Byla toho neuvěřitelná sbírka, když jsme se stěhovali, dalo se napočítat třicet krabic od banánů plných knih v češtině, francouzštině a angličtině. Mistr měl kromě znalostí esoterických i hlubokou znalost jazyků, historie a lékařství. Nepotkal jsem nikoho chytřejšího, navíc byla zdatnější než mnozí muži. Měla takovou autoritu a současně pokoru, že bylo těžké jí nevěřit. Z nás všech podstupovala vždy ty největší oběti, vzdala se manžela, jídla, oblečení, když to situace vyžadovala. Přitom v Čechách předtím než spadla do okultismu hlouběji, žila jako královna a měla milióny.

Závislost

Neměl jsem alkohol, cigarety, rádio, televizi, nic než psy a své myšlenky a nevěděl jsem, čím se sytit. Začínal jsem se těšit víc a víc na večer, kdy si uvařím jídlo. Byl to žlutý hrách a cibule, olivový olej a nějaké koření. Zásoby z Čech. Čím dal tím víc jsem si z toho dělal rituál, začínal jsem se přejídat a stalo se mi to vášní. Později jsem začal se psy chodit dolů k prvním baráčkům, ani nevím proč, najednou jsem otevřel popelnici, jestli tam nenajdu něco, co lidi vyhodili, něco jiného, než byla má každodenní strava. A našel, bohužel… Na zbytek pobytu jsem si vypěstoval závislost, chodit lovit do popelnic. Nenáviděl jsem to a miloval zároveň. Vším tím svinstvem, co jsem našel, jsem později zajídal problémy v naší skupině, vyhrocené situace, časté napadání ze strany mistra, (protože jsme vždy dělali málo a vždy na něco zapomněli při luštění záhad). Začalo to na karavanu, ale tam jen ze zvědavosti. Opravdu se to stalo zvykem na arabském sídlišti, kde jsme neměli co jíst a já chodil lovit nejdřív pro sebe, a pak i pro psy a nakonec i pro mistra, na chvíli se to tolerovalo.

Alistair a Chantal

Ještě před vánocemi přišla na jih Francie nezvykle drsná zima, zamrzala nám i voda k pití. Začal jsem prodlužovat procházky se psy a jednou jsem oslovil někoho ve vesnici, jestli nemá cigaretu. Normálně jsme komunikovat s lidmi nesměli, žili jsme divnej život v cizí zemi, co říkat? Proč tu jsme? To by nikdo nepochopil a navíc každou informaci jsme museli vážit a modlit se za to, co říct a komu to říct. Tehdy jsem čekal, že dostanu cigaretu a půjdu dál, ale stalo se něco jiného, pozvali mě na kafe a já šel.. Byli to super lidi, Alistair byl Angličan, jeho žena byla Francouzka, on dělal pro neziskovku, která zajišťovala lepší pracovní podmínky pro sběrače banánů. Pozvali mě ještě asi pětkrát na snídani. Bylo to zvláštní a já v tom viděl Boží znamení, navíc měli škodovku, což jsem bral jako další znamení, které ukazovalo na nějakou spojitost s naší prací. Říkal jsem si, že by nám mohli pomoci. Jenže v době, kdy jsem se s nimi seznámil měli poprvé mistr s jeho pomocnicí možnost přivýdělku a přišli o ní, takže jsem za to zase (logicky) mohl já, (neměl jsem se sám s někým seznamovat). Všechno se vším prostě souviselo, démoni byli fakt činní. Alistair se Chantal má v tomhle příběhu ještě své místo, naše cesty se ještě jednou zkřížily a já děkuju Bohu, že jsem se s nimi seznámil.

Arabské sídliště

Blížil se rok 2006 a z domova jsme byli pryč už přes půl roku. Mistr s Katkou (budu tak nazývat druhou ženu, tu, co se mnou přijela z Prahy) sehnali bydlení a bylo to zadarmo (opravdu zázrak). Dočasně jsme tak měli střechu nad hlavou. Bylo to v arabském sídlišti H.L.M. = paneláky. Přišlo mi to jako jinej svět, najednou tolik lidí! Přivítání bylo drsné, takovou nenávist, jaká byla při mém přivítání v mistrových očích, jsem dlouho neviděl, uměla milovat i nenávidět. Nenávist se jí zmocňovala proto, že poslouchala démony a když to nebylo podle nich, začali skrze ní obviňovat druhé. Věděl jsem, že jí to přejde, ale já už uvnitř pomalu zažíval vzpouru, tlumenou tím, že jsem si (těžko teď uvěřit) myslel, že celé to dobrodružství má smysl.

Dlouhán

Byli jsme mezi lidmi a mocnosti nás skrze mistra upozorňovali na ty, kteří by s námi měli spolupracovat. Tehdejším žargonem to byli lidé, kteří v minulých životech hráli podstatnou roli a souviseli s naší prací. V podstatě to ale byli okultisti, esoterici, nebo jen lidi, kteří měli spoustu peněz. Tak třeba „Dlouhán“ . Dřív pracoval pro N.A.S.A., aspoň to říkal a každopádně bylo vidět, že něco ví a nesouviselo to jenom s astronautikou. Měl schopnosti okultního charakteru, (někde ho zneužili, zasvětili, kdo ví, co se stalo). Každopádně o tom moc nemluvil a snažil se na to zapomenout, pil jako duha. Byl zvláštní, abnormálně chytrej, ale chodil jako bezdomovec. Byl jedním z těch, ze kterých šel strach, jakási podivná autorita, nic, co by si člověk zamiloval. Když se rozvyprávěl, baštili jsme mu každé slovo.

Začal k nám také chodit jeden pár ve středních letech. Měli statek nedaleko, byli to soběstační, ekologičtí zemědělci, ve sklípku měli zásoby, jako kdyby měla přijít třetí světová, čemuž věřili. Se světem bylo něco v nepořádku a my spolu s mistrovými informacemi z duchovního světa jsme v to věřili víc, než kdo jiný. Konspirační teorie byly na denním programu našich debat. Mistr věděl od démonů podrobnosti (třeba o dvojčatech) daleko dřív, než se o tom začalo mluvit i veřejně. Hned druhý nebo třetí den od atentátu mluvila o tom, že to udělali sami Američani a že to je všechno propojeno snahou získat kontrolu nad lidmi (strašidlo jménem terorismus se začalo skloňovat ve všech pádech po 11. září). Další z důvodů měla být snaha ovládnout světové zásoby ropy, protože Američané se pak vydali řešit „mír“ do dalších zemích blízkého východu. No ať už je v tom pravdy kolik chce, tenkrát jsme to žrali a připadali si velmi zainteresovaně.

Asi je těžké uvěřit tomu, jací jsme byli blázni, ale Mistr byl duchovními bytostmi veden k tomu, že je Karel IV. Já byl většinou zrádce, protože démoni věděli, že trpím celý život pocitem viny a to bylo použito proti mě tímhle způsobem. Měl jsem být v minulých životech Václavem IV a nakonec i Stalinem. Měl jsem pak o důvod víc trpět ve Francii bídu a pracovat na očištění toho, co jsem zkazil předtím. Když se vám tyhle osobnosti připomínají dost často, začnete mít o nich sny. Tak všechno „potvrzuje“ myšlenku, že na tom něco je. Nevím, jak to všechno démoni dělají, ale jisté je, že obrazy, které mi přicházeli během modliteb na karavanu (modlitba byla často jen monotónní opakování zdrávas Maria, většinou 108 krát, na arabském sídlišti pak často i přes celou noc) byly o tom, kde je mistr s Katkou. (Katka přijela se mnou z Prahy, kde nechala manžela a dvě děti, tak moc byla oklamána… ) Tyhle obrazy ukazovaly reálný svět a podle nich jsme postupovali, když se hledala cesta jak dál.

Ještě se vrátím k té modlitbě zdrávas Maria. Dneska už to pro mě není překvapení, když si uvědomuju, že jsme se modlili buďto Pane, anebo Panenko Maria, často ještě Panenko Maria, velká matko Áset (egyptská bohyně, která má být totožná s Marií). Nikdy jsme neoslovovali Ježíše, z tohoto jména mají totiž démoni opravdu strach, bylo nám podstrkováno, že Ježíš nezemřel na kříži. Jak jinak….

Manželé, kteří za mistrem začali chodit, začali nosit jídlo ze své zahrady a sadů. Protože mistr měl velké charisma, umocněné nevědomou spoluprací s démony (ona byla dobrý člověk, modlím se za to, aby poznala Ježíše) začali nosit i peněžní dary. Takhle to bylo vždycky, prostě to vyšlo podle karet, nebo I-tingu (takové vykládací mikádo), případně při modlitbě a komunikaci s démony. Měli vysolit ty a ty věci nebo peníze a to znamenalo symbolicky to a to. Já měl donést dary za šestnáct, třicet a čtyřicet tisíc. Už si přesně nepamatuji, jen vím, že první z nich znamenal konec bloudění, druhý nakročení a třetí stabilizování. A protože jsem byl duševně i duchovně v pytli, těšil jsem se na to, až zaplatím.

Měl jsem důvěru, protože po tom, co jsem se poprvé setkal s mistrem mi ihned ustoupily ty šílené bolesti šíjového svalstva, které mě trápili v Čechách půl roku a nikdo včetně léčitelů si s tím nedokázal poradit. Vždyť to byl ostatně jeden z důvodu, proč jsem poprvé přijel do Francie. Druhý důvod bylo to, že moje láska se mi vzdalovala. Nerozuměl jsem tomu, co se s ní děje, ale nějak mě to lákalo. Ta změna na ní byla vlastně docela zajímavá, až na to, že doopravdy šlo jen o utrpení a zasvěcení zlým silám, ale to jsem tehdy nevěděl. Třetí důvod byl, že jsem hledal smysl života a říkal jsem si, že mistr ho možná zná. Peníze, které mistr vyinkasoval, nikdy nepoužil pro osobní potřeby, všechno šlo na rituální předměty, svíčky, nábytek, sošky, knihy, atd. Často se věci jen koupily a uklidily, aniž by se vybalily. Démoni s námi hráli šílenou hru, často se věci použili třeba až rok poté a my jsme si nikdy nekoupily to, co jsme zrovna potřebovali, protože bylo bytostmi řečeno, že důležité je něco úplně jiného, ale o tom už jsem psal.

Nezajímalo je, že nejsou peníze na jídlo. Mistr se jich na všechno ptal, doslova na všechno. Často i přes nás, aby byl nestranný, a nemohlo do volby zasáhnout „podvědomí“. Prostě jsme měli v jedné ruce ano a v druhé ne. Pokud se ptala jestli pojedeme doleva, nebo doprava, tak L a P. Ona jen nechala svou ruku volně, vyprázdnila vědomí a ruka jí ukázala na naší levou nebo pravou ruku. Takhle to praktikovala i v obchodech, takže jsme strávili dost času určováním toho, co máme koupit. Ptali jsme se na všechno, na to kolik čeho koupit. Mě to někdy přivádělo k šílenství, ale věřil jsem, že to, co dělá, je správné.

Jacob

Třetí člověk, který se k nám připojil, byl mladý kluk, němec s velkým charismem. Znal se s Dlouhánem, dělali do aut. Začal za mistrem docházet a já pozoroval, jak to mezi nimi jiskří. Byla pro něho někým, do koho se zamiloval a zároveň někým, kdo mu „ukazoval cestu“. Tak jsme byli čtyři. Zhruba měsíc jsem byl totálně v háji. Rozebíralo se pořád dokolečka, co se zkazilo, pořád jsme se ptali mocností, jak dál postupovat a já začal věřit, že jsem velká zlá svině. Padlo na mě něco hnusného a já jsem si začal myslet, že mě přitahuje zlo. Netrvalo to naštěstí dlouho, mistr mi pomáhal se z toho dostat. Byl jsem často proti ní, bylo to celý podivný. Vyčítali mi, že moje energie způsobuje, že jeden ze psů onemocněl a skoro umřel. Nakonec to s ním ale dobře dopadlo.

V létě jsme měli šťastné období, mistr začal učit čínskou astrologii, měli po dlouhé době peníze a dopřávali si dobrou stravu (to znamenalo zeleninové a ovocné šťávy, saláty, nepasterované sýry, zkrátka živlová strava, ta která nám byla stanovena mocnostmi už dávno, každý to měl trochu jiné, ale málokdy tam bylo maso). Saláty byly výborné, kdybych to neměl spojené s Francií, určitě bych si je občas doma udělal. Základem bylo hodně oleje lisovaného za studena, pak vždycky nějaké koření, a spousta zeleniny. V tom byl mistr, mistr…

Koupili jsme i nějakou hudbu a poslouchali nebo tancovali, občas byli i slavnosti, které trvali třeba tři dny, koupili jsme i víno. Bylo to trochu absurdní, ale uměli jsme chvílemi i „normálně“ žít. Než se znovu ozvali mocnosti. Pak se stalo (asi i tím, že jsme spolu byli už tak dlouho), že jsme se do sebe zamilovali s Katkou, nečekali jsme to ani jeden z nás. Už jsme byli ve stavu, kdy jsme si mysleli, že se nikdy domů nedostaneme, Katka často brečela, ale věřila nejvíc mistrovi a tomu, že se nemýlí, když jí následuje, (byla její velká kamarádka už z Čech). Všichni jsme měli v sobě něco podobného, byli jsme trochu blázni, hledali Boha a také toužili po dobrodružství – jako z Matrixu, celý život hledáš, něco ti nehraje, ale nevíš co to je, jen tušíš, že za tímhle světem je něco víc… Až teď jsem to ale našel, díky Pane Ježíši….

Svatý grál

V tu chvíli jsme ale hledali něco jiného, něco, co mělo s Ježíšem přímo souviset, bylo to mystérium okolo Svatého grálu. Moc jsem nevěděl, o co jde, ale tvářilo se to jako velmi důležité téma. Bydleli jsme pět kilometrů od Rennes le Chateux (znovu poblíž), což je jedno z nejmystičtějších míst v celé Francii. Není to komerční místo, spíše ho vyhledávají zasvěcenci a ti, kdo se vrtají v magii. Mistr tam odjížděl na přednášky. Pamatuji si, že jsem se modlil a prosil za odpuštění rodiče a sestru, přišlo mi, že i když jsem se na všechny vykašlal, bylo to pro ně vlastně přínosné, prostě jsme věřili (takových lidí je dneska dost), že pokažené vztahy se dají vyléčit „duchovními“ metodami. (I když, v našem případě už asi byly za hranicí pochopitelnosti.) Často jsme se modlili celou noc, což bylo docela dobrodružné. Pamatuji si, že jsem si udělal růženec z provázků, protože bytost, ke které šla modlitba, byla Královna nebes….Nejhezčí na tom bylo, když jsme skončili a pili svorně čaje z levandule, zimolezu, připadal jsem si aspoň na chvíli jako hrdina po takovém „výkonu“.

Opuštěná vesnice

Bydlení nám vypršelo někdy v září 2006 tuším. Bylo zvláštní, jak všechny změny jako stěhování, hledání práce, cesty probíhaly na poslední chvíli, asi abychom si užili hodně stresu a pak taky, abychom v tom vnímali „zázrak“, když se to událo za pět minut dvanáct. Beznaděj se vždy obrátila v naději. Ani tehdy jsme nevěděli, kam dál půjdeme. A to jsme hledali možnosti asi tři měsíce předtím. Mistr s Katkou si byli místo prohlédnout a i když bylo pěkné, nevyhovovalo buď podle zásad Feng Shuei, nebo prostě démoni řekli ne, hledejte jinde. Tak jsme se nastěhovali na poslední chvíli do opuštěné vesnice. Zažil jsem tam občas docela hezké chvíle. Místo bylo podle Feng Shuei naprosto špatně, ale mocnosti mistrovi naznačili, že to tak máme přijmout, že to je zkouška a trénink (na co, to už jsem se radši neptal). Byla to taková úzká nudle v řadovce, stará vesnice, kde žilo snad jen 10 rodin. Domy byly téměř vylidněné, prázdné. Půdorysně byt moc velký nebyl, ale měl tři patra a půdu! V přízemí byla místnost, kde jsme nic neměli a koupelna. V prvním patře jsme měli studovnu a společenskou místnost, (já s Katkou jsme spali tam). Mistr s Jacobem spali o patro výš. Na půdě jsme měli skladiště všech věcí. Většinou se kupovaly pořád nové věci, protože to démoni tak chtěli. I nábytek se často měnil, všechno mělo symbolický smysl, byl to intenzivní pobyt. Jednak nám nešlo topení (platili jsme jen symbolicky), byli jsme oblečení v bundách a občas zatopili plynovým hořákem, nebo troubou. Vlhly nám a plesnivěly stěny, protože to nějaký trouba natřel lakem, který nedýchal.

Modlitby na půdě byly fakt hustý. Často jsme se ponořili tak hluboko, že jsme buď řvali vztekem, nebo brečeli jak krokodýli. V zimě, v noci, když sněžilo, jsme měli pocit, že jsme někde na Sibiři. Neustále ponořeni v zoufalství, že nemáme peníze a že se práce neodvíjí tam, kam by měla. Už jsme nevěřili, že se někdy může něco změnit. Mistr ale uměl z mála udělat maximum a protože byla hodně společenský člověk, tak jsme vánoce oslavili opravdu nádherně. Nikdy jsem nepotkal nikoho s takovým estetickým cítěním. Výzdoba a pokrmy, i když byli z nejlevnějších ingrediencí, to všechno mělo královský punc. Koupilo se víno a jen jsme se bavili a dívali na filmy s Belmondem. „Duchovní práce“ sice souvisela se vším, ale tohle byl víceméně čas odpočinku. V té době jsme začali praktikovat obrácený den a noc, prostě jsme se modlili, bavili a učili v noci a přes den jsme chodili spát. Bylo to ulítlý, ale mě to přišlo docela dobrodružný.

Práce

Jacob našel konečně práci – jako dřevorubec, já šel s ním. Jezdili jsme kácet na víc dnů. Bylo to v zimě, přespávali jsme ve spacáku. Majitel lesa byl Arab, Jacob byl moc poctivej, Arab naopak, to jsme ale zjistili až pak. A tak se stalo to, (jako u všech tří patronů, kteří nám nabídli kácení) že jsme dělali na černo a že nám nejdřív lhali, pak hráli nefér a neplatili. Už jsme se ani nedivili a občas jsme k tomu přistupovali sarkasticky, jako, že cokoliv uděláme, co nám mocnosti řeknou, vede do hlubšího a hlubšího bahna (proč asi). Práce mě přesto povzbudila, i z důvodu, že se doposud stále řešilo, že jsem už dlouho na nic nepřispěl a já si připadal jako vyžírka. Ať už to bylo jak chtělo,byl jsem rád, že nějaká práce je.

Arab

Bydlel na kopci, měl tam obrovské sídlo, měl nainstalované větrné elektrárny, které vydělávaly, protože mu platili za pronájem pozemku. Od jeho domu jsme vyjížděli buď traktorem, nebo Patrolem na místo, kde se kácelo, Jacob řezal, já jsem odhazoval a přemísťoval větve na hromady, srpem odstraňoval drobnější větvičky z nařezaných polen a polena skládal do metrových hromad. Trochu jsme se s Jacobem sblížili, což bylo fajn, protože jinak jsme si moc nerozuměli. Jacob byl fajn, jenže já ho spíš obdivoval, byl to takovej správňák, působil dojmem dokonalého muže, to, že měl své chyby, a že byl člověk z masa a kostí, jsem neviděl. To byl taky důvod, proč jsme nemohli fungovat jako parťáci. Je to škoda, (některé věci mi došly až později). Tehdy jsme měli k sobě blízko, protože mi narostla sebedůvěra, jak jsem se zapojil do financování „našeho podniku“. Vyrazili jsme třeba na tři dny, vybavení podomácku napečeným chlebem, cibulovými saláty a dalšími pochoutkami (opravdu to bylo dobré, mistr byl mistr….). A po třech dnech přišlo radostné přivítání ve vsi….

Křesťanka

Vybavuju si, že jsem tehdy ve vsi chodil často sbírat kopřivy a jiné byliny, abychom z toho udělali nádivku. Jídla bylo málo. Objevila se u nás žena, tvrdila o sobě, že je křesťanka. Mistr si myslel, že souvisí s naší prací, bylo to zvláštní přivítání. Jednání z mistrovi strany bylo nejdřív velmi vřelé. Pak jí pozvala na druhé setkání. Žena měla zájem o tajemství a mistrovo charisma jí okouzlilo, ostatně jako každého. Mistr měl v očích takovou přímost a nekompromisnost a lásku, pokud nebyl pod vlivem mocností, že se tomu dalo těžko odolat, měl možnost buď odejít a už jí nikdy nevidět, nebo se zapojit do „duchovní práce“. (Tak by se to dalo popsat.) Při druhém setkání s tou ženou ale mistr zůstal s Jacobem nahoře. Byla to taková hra a přitom to hra nebyla, démoni mistrovi řekli, ať nevychází z pokoje. Žena se měla něčeho dovtípit a my jsme se ptali, co dělat, no blázinec ….Mistr byl nahoře celou noc, objevila se až ráno. Měla to být zkouška, nebo prostě jen něco, co mělo říct té druhé ženě, že se tu děje něco vážného. Tak vážného, že musí všeho nechat a připojit se k nám. Nevím, jakou taktiku démoni měli, ale vím jistě, že jsou velmi chytří. Víc, než si kdokoliv dokáže představit. Strávili stovky let vymýšlením taktik, jak zničit duši člověka a nedovolit člověku poznat pravdu. Každopádně po pár dnech, to vypadalo, že se ta žena vzdá Ježíše a bude s námi, ale náhle se rozhodla, že to neudělá a odjela. Jaká špína se pak na ní házela, bylo neuvěřitelné, ostatně házela se na každého, kdo nespolupracoval na 100%. Pak se mu zas jako ukázala láska a odpuštění, chce se mi zvracet, že jsem to neprokouknul a nechal se takhle využívat mocnostmi temnot.

Na jaře 2007 jsme s Jacobem jeli k novému zaměstnavateli. Jestli bylArab nepoctivej, tak tenhle byl vyložený podvodník, (to se ale taky ukázalo až později). Byl to lovec, vlastnil farmu ovcí a hektary lesa. Naše práce měla spočívat ve vysekání průseku. Šlo asi o 100 metrů široký pruh dlouhý několik kilometrů. Vypadalo to na fajn práci. Bydlet jsme začali v dřevěné chatce z které se předtím odstěhovali předešlí dřevorubci, kluci z Polska.

Na farmě

Netrvalo to dlouho a na farmě jsme se ocitli všichni. Všechny věci jsme přestěhovali do chatky a do starého zděného baráku dole u brány. Areál byl oplocen, byli jsme na samotě s ovcemi a lesy. Bylo to docela šťastné období. Tvrdá práce mi vyhovovala. Neměl jsem moc času přemýšlet nad tím, kam jsem se to dostal. Chyběli nám ale peníze, Jacob jednou spočítal, že všechno co jsme vydělali, stačilo tak akorát na benzín, olej pro pilu, jídlo pro nás a smečku psů. Majitel sliboval a sliboval, že zaplatí víc, ale když viděl, že nás má v hrsti, už znal jen jedno slovo a to bylo – řezej.Ve finále jsme se rozhodli, že už řezat nebudeme a tak nám začal vyhrožovat, že nechá zbourat zděnej barák a chatku spálí. Někdy na podzim jsme se tajně v noci odstěhovali na pozemek nedaleko místa, kde působila Jacobova matka.

Ve stanu

První, co jsme začali dělat, bylo srovnání pozemku, na kterém se měl stan postavit. Mezitím jsme bydleli v modlitebně Jacobovy matky. Byla to šamanka, pořádala různé semináře a hraní na křišťálové mísy. Ačkoliv jsme sami lítali v okultismu, tohle byla silná káva. Po některých rituálech, provozovaných „k záchraně světa“ (opět stejná písnička) jsem pozoroval na lidech, kteří se toho zúčastnili, že vypadají jako posedlí zlým duchem. Někdy počátkem zimy jsme konečně postavili stan, nainstalovali dvoje kamna a začali bydlet. Bydleli jsme na hlíně a tak, když venku pršelo, odkrytý jíl udělal bláto, ve kterém jsme se topili, a nosily ho dovnitř. V tu dobu jsme měli vojenské vybavení z Německé armády (Jacobův nápad). Pak se narodily další štěňata. Začalo to být na hranici snesitelnosti, kopal jsem sklep uvnitř stanu, který byl nakonec dva metry hluboký. Obrovské balvany jsme oddělovali krumpáčem a pajcrem a pak je kulili po fošnách nahoru, či vytahovali pomocí auta. Nejtrvrdší to bylo, když zuřila vichřice a stan se začal skládat. Kůly vypadávaly a roura od kamen vypadávala z otvoru v plachtě na podlahu. Do toho přicházelo neustálé venčení malých psů a příležitostné řezání pro třetího vydřiducha, který nám zase neplatil.

Odchod

Po půl roce bylo ve stanu hodně dusno a já už jsem totálně rezignoval, bylo mi už všechno jedno. Když zmokly i věci, které jsme měli uložené venku před stanem pod plachtou a začali se vybalovat zničené knihy a textil, nemohl jsem to snést. K tomu jsem měl pocit, že jsem jen na obtíž. V den, kdy jsem měl být odvelen na nějakou práci kamsi daleko, jsem si náhle, bez nějakého jasného důvodu sebral batoh, spacák, doklady a starý telefon a beze slova jsem odešel. (Stejně nemělo smysl cokoliv vysvětlovat a možná by mě démoni zase přesvědčili, že to všechno má smysl). Věděl jsem, že už prostě dál nemůžu, asi kilometr za mnou ještě běžel pes, kterého jsem měl rád, myslel, že je to jen procházka, ale pak už to bylo i na něj daleko. Začalo drobně pršet a já šel, aniž bych věděl kam. Jen jsem věděl, že je to definitivní.

Na vlastní pěst

První noc jsem strávil pod širákem, schovaný u polorozbořeného baráku. Říkal jsem si, že asi zůstanu na ulici. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych pomýšlel na návrat do civilizace, natož domů do Čech. Druhý den ráno mi ale došlo, že znám lidi, kteří by mi mohli poskytnout na čas azyl. Byli to Alistair se Chantal. Vydal jsem se stopem za nimi. Nebylo to daleko, svolili, že u nich můžu zůstat týden, dva a já si uvědomil, že se musím nejdřív postavit na vlastní nohy, než budu moct odjet do Čech. Nejdřív bylo hledání dost neúspěšné, pracoval jsem jen pro trochu jídla a byl mi zaplacen zubař. Po dvou týdnech mi Alistair poradil, že bude začínat sezóna v přímořské oblasti a že bych mohl zkusit štěstí tam. Bylo to v květnu 2008. Odjel jsem s ním autem do Carcassonne. S batohem, trochou peněz od nich a nadějí…

U moře

Večer jsem se dostal do Cap D´Agde, a hned v třetí restauraci mě vzali na mytí nádobí. Když se mě patron zeptal, kde budu spát, řekl jsem mu, že nevím, tak mi poskytl garáž na dva dny. Byl moc fajn, po neděli mě vzal do obchoďáku a koupil mi stan a karimatku. Práce mě bavila a i když francouzština byla dost těžká (měl jsem jen něco odposlouchané z rozhovorů mezi mistrem a Jacobem), přesto se to teď hodilo. Brzy jsem si koupil i knihu francouzštiny pro angličany a začal se po večerech učit. V kempu jsem si našel pár přátel, ale víc jsem byl sám. Pracoval jsem a když na mě padla úzkost, šel jsem se modlit, tak, jak jsem to uměl a prosil jsem i o pomoc a ochranu pro zbytek naší staré party a taky o to, aby mi odpustili. Po dvou týdnech, když mělo dojít k podepsání smlouvy jsme zjistili, že povolení k práci můžu dostat až za dva měsíce. Tak dlouho to tehdy ve Francii trvalo. Bál jsem se jít na úřad, protože jsem nevěděl, jestli na mě není v Čechách podáno trestní oznámení.

Z práce mě propustili, protože patron se bál policie, která často chodila na kontroly. Peníze skoro došly a já trávil čas ve stanu v zoufalém stavu. S hledáním práce mi pomáhali přátelé, ale bez povolení to stejně nešlo. Až asi po týdnu mě zaměstnal jeden člověk. Zbývali dva týdny do začátku července, když prezident Sarkozy uvolnil trh a povolení k práci přestalo pro Čechy platit. Dostal jsem tedy oficiální nabídku platu, která ale byla směšná po odečtu položek. Ten majitel měl špatnou pověst, byl bezohlednej k svým zaměstnancům. Řekl jsem mu, že si to musím rozmyslet a druhý den už byl v práci místo mě někdo jiný. Tu opravdovou práci jsem dostal zázrakem asi týden poté. Pršelo, já vyjel na starém kole, které jsem mezitím koupil, k pobřeží, snad k poslední restauraci, kterou jsem neoslovil (když nepočítám restaurace ve vyhlášené oblasti nudistů) a majitel se zmínil o tom, že někde v hotelu Sablotel hledají náhradu za někoho, kdo odešel. Druhý den jsem dostal oficiální pozvánku do týmu. Začal jsem něco vydělávat. Mohl jsem si dovolit i nový telefon a nějaké prádlo, ale hlavně jsem střádal, abych měl něco, až přijedu domů, stále jsem vězel ve lživé víře, že mistr dělal dobré věci a to se projevilo v tom, že jsem část peněz poslal Jacobovi na účet, anonymně. Zbytek jsem si už nechal pro sebe, naše cesty se definitivně rozešly.

Přístav

Byl to intenzivní čas s atmosférou malebného přístavu, kde se každý bavil. I já se bavil, navzdory všemu jsem si to dokázal užít. Našel jsem tam dobrého kamaráda, se kterým jsme plánovali, že pojedeme na zimu do Alp pracovat zase v restauraci. Ke konci jsem se přestěhoval do apartmánu v rušné uličce. Měl jsem to zdarma. Svět mi připadal zas o trochu růžovější. Ke konci září skončila sezóna a já se chystal na návrat domů.

Lourdy

Poslední věc, co jsem myslel, že je třeba udělat, bylo zajet do Lourd. Měla to být poutní cesta, kdysi jsem slíbil, že přinesu nějaký symbolický dar Panně Marii. Mělo to být něco důležitého. Dneska mi z toho běhá mráz po zádech. Týden před tím jsem ještě odjel za mým kamarádem z restaurace, který odešel kvůli neshodám z práce. Potom při bouři přišel o všechny peníze, které vydělal. Jeho život byl smutný příběh kluka, který neměl rodiče a když neměl práci, tak byl na ulici. Jel jsem za ním a strávil s ním pár dnů na čundru. Potom jsem tedy už vyjel do Lourd. Bydlel jsem v karavanu nad městem – tři dny. Pak jsem měl koupený lístek na TGV do Paříže a z Paříže Eurolines do Prahy. Magickou operací, která měla „vyčistit něco důležitého“ bylo koupení sochy, kterou jsem nechal v Lourdech jako dar, nebo oběť. Sám se teď divím, jakej blázen jsem byl. Nikdy bych už do Lourd nejel, asi bych se pozvracel z té atmosféry, svíček a modlářství. Den před příjezdem do Čech jsem zavolal domů a řekl jen, že žiju a že přijedu, nemělo smysl říkat nic víc…

Doma v Čechách

Neumím si představit, jak moc to muselo být těžké pro rodiče, doba, kdy jsem se neozýval, a teď se zas, s čím přijedu. Přivítání bylo takové, jaké být muselo. Jen babička mi řekla: „Vítej doma, ztracený synu“ . Já jsem nedokázal ani přijít do obýváku. Šel jsem nahoru do svého pokoje a přemýšlel, co mám říct. Jak by to mohli pochopit? Nakonec jsme prohodili pár slov a postupně se lámaly ledy. Trochu se uklidnili, když jsem řekl, že už to skončilo. Rodiče za mě dluhy zaplatili, to byl další zázrak a já měl díky tomu čistej rejstřík. Z peněz, které jsem přivezl, jsem splatil dluh i u svého bývalého zaměstnavatele. A nejen to, byl tak laskavý, že mi řekl, že má moc práce a sám jí nezvládá, jestli nechci nastoupit. Děly se velké věci a já začal žít trochu normální život. Protože jsem tři roky s nikým nekomunikoval, našel jsem zálibu v konverzaci na chatu. Zaujala mě místnost Hledání, nebo tak nějak, už nevím. Vím jen, že tam chodili i křesťani a že mě strašně provokovali.

Svědectví

Až jednou, někdy koncem října, přišla na chat jedna dívka a zeptala se nás, jestli nechceme otevřít téma věštění. My jsme souhlasili, to znělo zajímavě. A zajímavé to bylo, ale ne tak, jak jsem si myslel. Odkryla před námi svůj příběh, působila dost záhadně, jako někdo, kdo ví a komu jde o lidi. Dělala kartářku a musela toho nechat, protože se jí začali dít dost zlé věci démonického charakteru. Nechalo to ve mě hluboký dojem, protože to bylo svědectví něčeho, co sama prožila. Po dlouhé době na chatu to bylo něco opravdového. Začal jsem si s ní psát. Téměř každý den po dobu více než dvou měsíců jsem se jí ptal na různé věci. Psal jsem o tom, co mě potkalo a diskutovali jsme spolu o víře. Často jsem ve vzteku odešel, když se mi její názor nelíbil. Přesto mě na tom něco lákalo, její upřímnost, to, že nějak rozuměla tomu, co jsem prožil a její nezdolné přesvědčení, že zná cestu jak z toho ven, skálopevné přesvědčení o Ježíši, a zároveň láska a sounáležitost při našich rozhovorech.

Mluvila o tom, že mám ve svém životě nějakou bránu, kterou je nutno uzavřít a já nevěděl, co si o tom myslet. Tušil jsem, že myslí Francii, ale já si ještě pořád myslel, že jsme dělali bílou magii, něco, co je povoleno. A trochu jsem na to byl i pyšnej. Mluvila o Ježíši, o tom, že ho můžu poznat, že s Ním můžu mluvit a mě to lákalo pořád víc a víc. Zdálo se mi, že je život s Ježíšem něco podobně zásadního, jako to, co jsem dělal předtím. Navíc jsem toužil po odpuštění. Moc jsem potřeboval odpuštění. Víc než cokoliv jiného. Uvnitř jsem měl zmatek a strach, že jsem udělal něco, co už nikdy sám neodčiním. Už jsem dál nemohl žít pod tíhou viny toho, komu a jak jsem ublížil. Když se blížilo moje rozhodnutí, že Ježíši vydám svůj život, začal se stupňovat můj strach, tělesná nevolnost a únava. Démoni stupňovali svůj tlak. Ale pro mě to bylo potvrzení, že duchovní svět fakt existuje a že si někdo zoufale nepřeje, abych Ježíše poznal. Těsně před novým rokem 2009 jsem svůj život vydal Ježíši a 1.1.2009 jsem se zřekl i Francie a vyznal to jako hřích. Teprve potom se mi otevřely oči pro to vidět Pravdu. Druhý den jsem věděl zcela jasně (aniž bych měl pro to nějaké rozumové vysvětlení) že všechno, co jsem dřív vyhlašoval jako Pravdu, jsou jen hlouposti a lží. Knihy, které mě sytily spoustu let svou „moudrostí“ jsem vyhodil z domu.

Už mě neinspirovali, a já se děsil toho, co to mám doma. Začal jsem prožívat blízkost Boha, blízkost Ježíše, jeho lásku a věděl jsem, že od té chvíle už je mi odpuštěno, že jsem přijat.